Prestižního sportovního klání Snowdays 2012 se od 8. do 11. dubna zúčastnil tým ČVUT ve složení David Brožek, Radka Kolářová, Karolína Kopecká, Tereza Kráčmerová, Veronika Paštyková, Filip Petrásek, Jan Petrů a Štěpán Poláček.

Našinci na lyžích
Našinci na lyžích

Auto z půjčovny jsme převzali již ve středu v pět večer, takže Štěpán a David měli dostatek času se s ním seznámit při 4 násobném objetí strahovského stadionu. Nakládání věcí jsme zvládli večer kolem deváté a pak jsme jeli autem, od šestky přes obchod a bankomat do hospody na desítku na poslední české pivo pro následující 4 dny (při cestě zpět jsme se přemohli a šli pěšky).

Z Čech jsme vyrazili ve čtvrtek brzy ráno a vyjeli směr Bolzano. Cesta probíhala ve veselém duchu – Terky hláška o tom, že by chtěla dostat syfilis k Valentýnu, nás provázela celou cestu a brzy jsme se ocitli v Itálii. Po hodinovém hledání parkoviště a bloudění v bolzanských jednosměrkách jsme konečně mohli ohlásit příjezd. Následovalo ubytování. My holky jsme bydlely na bytě s 10 kluky, Filip se Štěpánem a Davidem byli ubytováni nedaleko od nás a Hanz ke své radosti zjistil, že bude bydlet u italských umělkyň.

Hned po večeři, která obsahovala spoustu zeleniny a těstovin s omáčkou, jsme se vydali na noční sáňkování. Dvojice na sáňkování byly jasné už od začátku. Terka vyrazila s Hanzem, Verča jezdila se Štěpánem, Kája s Ráďou chtěli jet spolu poklidnou jízdu a David s Filipem zvolili cestu nejlepšího vyvážení. Než jsme se dostali na svah, museli jsme věci dát do úschovné skřínky. Zamykacímu systému se 2 eurová mince nelíbila, tak jej Štěpán uplatil českou dvacetikorunou.

Při první jízdě se Terka s Hanzem vybourali hned na prvních 50 metrech v tunelu, ale to ještě nebylo nic proti tomu, jak se rozmlátili u předjíždění při té poslední. Ostatní skoro vůbec nebourali, těžko říct, zda jezdili opatrněji nebo to bylo prostě jejich větší šikovností. Naštěstí se všechny nehody obešly bez zranění. Každý z nás si sáňkování užil podle svého a poté jsme pokračovali na party, která probíhala pod sáňkařskou drahou. Zde každý okusil pravou německo-italskou diskotéku a mohl uslyšet i známý hit z minulých let Disco Pogo. Tady také začalo naše seznamování s ostatními. Mizející Hanz se z nás seznamoval nejvíce. Nejspíš mu k tomu pomohl půllitr rumu, který skoro sám vypil. Někdy před 2 jsme se chystali odjet. Hanz na party ještě zůstával. My ostatní jsme v autobuse zjistili, že nejsme schopni zazpívat žádnou celou českou písničku kromě „Prší, prší“ a „Skákal pes“.

V pátek ráno nás vzbudil telefon – od koho jiného než od Hanze: „Jsem se probudil někde na gauči, jedu autobusem do menzy a stojí mě to strašný prachy.“ To nás ostatní trošku nabudilo a donutilo nás to vstát. Sice jsme k menze přišli až po osmé hodině, ale naštěstí je italské pojetí času jiné než české, takže jsme bez problémů v 8:20 stihli snídani vydávanou do osmi hodin a také autobus na sjezdovku, i když ten poslední měl odjíždět už v 8:15.

Hned po snídani jsme vyrazili lyžovat. Po dvou hodinách, když jsme se konečně dostali do lyžařského centra, se naše česká skupinka musela rozdělit, protože část chtěla vyzkoušet, zdali jsou italské lyže lepší než české. S chutí se tohoto zhostila naše skoro neposkvrněná panna-lyžařka Verča a “znovu-si-základy-opakující” pan Štěpán, čímž započaly naše trable. Skupinka nahoře strávila hodně dlouhou chvíli chystáním se na svah, seřizováním Terčiných lyží (za což může prý její otec) a ulehčováním svému močovému měchýři. Poté jsme zkonstatovali, že “ONI” nám ujeli (a to asi fofrem), proto jsme se vydali též vstříc novým lyžařským zkušenostem.

V tu chvíli ti ONI dorazili nahoru s Terčiným křehkým fotoaparátem. Coby zdatný lyžař Štěpán sjel opatrně s foťákem sjezdovku až dolů do Red Bull stánku a zdatná lyžařka si nechala mezitím od cizinců vysvětlovat, jak se italské lyže používají (nebuďte překvapeni, fungují totiž úplně jinak než ty české). Naštěstí jí poradili, že se na nich pluží stejným stylem jako na českých, díky čemuž se celá skupinka po několika minutách, pár pádech a nepočítaně českých nadávek shledala u Red Bullu a zmrzlého hnusného italského piva. Nakonec jsme se všichni společně vydali zlepšovat a prezentovat svůj lyžařský um, který s časem exponenciálně (v některých případech pouze logaritmicky) rostl.

Opáleni horským sluníčkem a znaveni našimi lyžařskými výkony jsme se různými cestami vrátili k autobusu. Někdo si užil vyhlídkovou jízdu kabinkovou lanovou z kopce dolů a David s Hanzem na důkaz své býčí síly a neunavitelnosti sjeli i tento poslední úsek po černé sjezdovce a zdárně jsme se všichni dostali až do vyhřátého, k spánku ukolébávajícího autobusu.

Večer se nesl ve znamení párty plné lightsticků, ginu s tonikem (rozumějte – tonik byl v akci, tak jsme koupili i gin), nově otevřené hospody pod mostem s pro Italy netradičním názvem U Rádi a Káji a trapným, naprosto trapným Verčiným seznamováním se s panem securiťákem (Kájo pojď mě s ním seznámit → u securiťáka: Verča: “Hi, she is Kája and she likes you.” (“Husa” cit. Kája pozn. red.)). Prostě zničující jak Bolzano káže.

Snow-volejbalová akce
Snow-volejbalová akce

Sobotní ráno bylo stejně jako to páteční poznamenáno předcházející nocí. Sraz v menze měl být v 7:45, nicméně poučeni předchozími dny a Italy velmi variabilním pojetím pojmu dochvilnost, jsme kolem osmé vstávali.

Po snídani jsme autobusem (jak jsme v zápětí poznali – jedním z prvních) vyjeli opět za sněhem odhodláni vyhrát snow-volejbalový turnaj. S každou další plechovkou Redbullu, kterých bylo stále dostatek, a další otevřenou lahví zelené naše odhodlání ještě vzrůstalo. Je tedy až udivující, že se nám přes všechnu snahu podařilo vyhrát jen jediný zápas. Ale i přes skutečnost, že většina z nás procházela po pěti plechovkách Redbullu fází totální fyzické hibernace, jsme nejenom měli výbornou náladu a neustálou chuť tancovat na dokola se opakující hity, ale ani dvouhodinová fronta na oběd nás nemohla otrávit. David s Hanzem si ještě (zřejmě měli pocit, že trpí nedostatkem pohybu) vyzkoušeli závod “do kopce a z kopce v snow-zorbingové kouli”, ve kterém skončili jen v těsném závěsu za vítězi.

Ve tři odpoledne, hned potom co Kája poslala domů pohled z Dolomit, jsme vyrazili zpět do Bolzana. Celou cestu jsme prospali a cítili se připraveni na poslední večer v Itálii. Ten jsme započali večeří v pizzerii a posilněni pizzou a dobrým italským vínem jsme vyrazili na závěrečnou party ve stylu “red carpet”. Ti více unavení šli kolem druhé spát, ale přeci víme, že slušní lidé chodí domů za světla, a tak nám nezbylo, než se do svítání procházet po Bolzanu (samozřejmě bez alkoholu).

Při zpáteční cestě jsme se chtěli zastavit v obchodě a nakoupit nějaké jídlo na cestu, víno, sýry atd. Náš plán nám bohužel pokazili Italové, kteří mají v neděli všude zavřeno. Hladoví jsme tedy vyrazili k domovu. Zastavovali jsme na první benzínce v Rakousku, protože jsme potřebovali nějaké jídlo a také nádrž byla téměř prázdná. Štěpánovi se podařilo do nádrže natlačit 90 l nafty, čímž jsme docela dost podpořili BP (ti, co zasvinili polovinu Mexického zálivu). Pokračovali jsme do Německa, kde nás v okolí Mnichova zastihla tradiční nedělní zácpa. Dálnice měla v některých místech 5 pruhů, ale i tak jsme občas jeli krokem. Ženy opět měly chuť na zelenou, divili jsme se, že jsou toho ještě schopné. Pít schopné byly, se zpěvem, o který se s velkou vervou pokoušely, to bylo poněkud horší. V tomto duchu jsme dorazili do Čech, kde jsme nejdříve vysadili Terku a pak pokračovali do Prahy. Říká se, že krizový je třetí den. Pro nás bylo krizových posledních patnáct minut cesty, kdy jsme zabředli do diskuze o politice. Ještě že se před námi ukázaly nejdřív vysílač a stadion a chvilku na to i koleje.

Sláva, nazdar, alkohol, přijeli jsme živi z hor!

-pav-


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>