Nově zvolený vedoucí katedry Softwarového inženýrtví v ekonomii se narodil roku 1953. Je absolventem naší fakulty a přednáší jak na FJFI v Praze tak i na detašovaném pracovišti v Děčíně. Studenti se s ním setkávají již na první přednášce věnované programování. Mimo jiné se účastní experimentu COMPASS probíhajícím v CERN ve Švýcarsku.

Když jsem Vás kontaktoval, nastínil jste, že studium na FJFI byla vlastně náhoda. Jak jste se tedy dostal na jaderku?

Na konci posledního ročníku střední školy jsem podal přihlášku na Přírodovědeckou fakultu UK, na chemii. Zní to možná neuvěřitelně, ale chemii jsem si oblíbil už na základní škole a měl jsem doma docela slušně vybavenou laboratoř. Když se blížilo poslední zvonění, které – alespoň podle tradice kralupského gymnázia – bylo spojeno s průvodem po nižších třídách a s pácháním různých kousků, požádali mne spolužáci, abych připravil nějaké pyrotechnické slože, které bychom přitom mohli použít. Skončil jsem na plastické chirurgii s popáleninami.

To mne přivedlo k zamyšlení, zda je chemie pro mne opravdu tou správnou volbou. Přitom jsem si vzpomněl, že jsem kdesi ve škole narazil na letáček propagující FJFI, na kterém mne zaujala možnost studia teoretické kybernetiky. Takže ihned po maturitě jsem se rozhodl přenést přihlášku na FJFI. Když jsem to pak říkal svému nejbližšímu kamarádovi, jen poznamenal: „To je dost, že ti to došlo. Vždyť ty už víc než rok nečteš nic jiného než matematiku.“

Bylo způsobené zranění vážné nebo snad dokonce s trvalými následky?

Ne. Byla to „jen“ ošklivě popálená ruka. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, protože při přípravě oné slože jsem porušil všechna myslitelná bezpečnostní opatření. (Ta jsem mimochodem dobře znal a dokonce jsem měl i patřičné vybavení, ale podlehl jsem netrpělivosti…) Naštěstí to nebyl skutečný výbuch, ale jen prudké vzplanutí a ve chvíli, kdy ten plamen vyšlehl, jsem měl ruku mezi miskou a obličejem, takže hřbet ruky ho zachytil a zachytil i většinu letících
kousků hořlaviny.

Doc. Ing. Miroslav Virius, CSc.
Doc. Ing. Miroslav Virius, CSc.

Jaký máte pocit z toho, že jste vlastně založil obor matematického modelování?

Nezaložil; spíše jsem si ho vydupal na svých učitelích.

To bylo tak: Když nás po druhém ročníku rozdělovali na obory, s překvapením jsem zjistil, že obor Teoretická kybernetika, kvůli kterému jsem na fakultu přišel, byl zrušen. Odmítl jsem se nechat zařadit na některou ze zbývajících specializací a prohlásil jsem, že jsem na fakultě kvůli kybernetice a že ji chci. To bylo v posluchárně 103 v Břehové a byl tam celý ročník. Můj příklad inspiroval ještě další tři vynikající studenty a tehdejší vedoucí katedry matematiky, prof. Apfelbeck, prohlásil, že pro nás sestaví individuální studijní plán s podobnou náplní, jako měla kybernetika. Protože byl o takovýto obor mezi studenty zájem i v následujících letech, stal se z toho postupem času normální obor, který se tehdy jmenoval Matematické inženýrství.

Jak vnímáte současnou úroveň školství jako celku?

Jako velmi neuspokojivou (a to se krotím ve výrazivu). Posuzuji ji podle studentů, s nimiž se setkávám.

Leccos je samozřejmě důsledkem celkové atmosféry ve společnosti, jež se k přírodním vědám a k technickým oborům staví jako k něčemu podřadnému. (Když herec v televizi vykládá, že mu matematika nikdy nešla, lze se nad tím pousmát. Když ale něco podobného vykládá člověk, který má titul vysokoškolského profesora, i když jde o humanitní obor…)

Jenže problémy se netýkají jen matematiky a fyziky. Ve srovnání se studenty z devadesátých let vidím podstatný rozdíl ve schopnosti plynulého vyjadřování jak v ústním, tak i v písemném projevu. Ještě před deseti patnácti lety se pravopisné chyby v diplomových pracích vyskytovaly jen velmi zřídka; dnes není výjimkou, když najdete
tři nebo čtyři hrubé chyby na stránce. To nemluvím o výšinech z větné vazby, nelogičnostech apod.

Je zde nějaký rozdíl mezi studenty z Děčína a těmi, kteří studují v Praze?

Víte, jak to vyjadřují studenti z Prahy? Ti z Děčína nedělali zkoušku u docenta Krbálka.

Vedete v současné době nějaké studenty, popřípadě na čem v současnosti pracují pod Vaším vedením?

Jistě, vedu. Ve všech případech jde o použití speciálních algoritmů v softwarových projektech. Například jeden z mých doktorských studentů pracuje na modelu růstu kolonie jistého druhu bakterií. Na tomto úkolu spolupracuje s biology z Přírodovědecké fakulty UK. Přitom vychází z matematického modelu, na jehož základě vypracoval simulační program. Jiný student pracuje na nástroji pro refaktorování zdrojového programu v C++. V současné době podal svou disertační práci student, který pracoval na návrhu systému sběru dat pro experiment COMPASS v CERN. Další studenti se podílejí na jeho implementaci.

Je pro Vás obtížné udržet krok s vývojem, zvláště když jde o oblast, která se rozvíjí tak neuvěřitelným tempem? Vždyť jste studoval za éry děrných štítků, což je pro dnešní studenty téměř nepředstavitelné.

Nedělejte si iluze, že mám přehled o celé oblasti IT; to už dnes není v lidských silách. V oblastech IT, které mne zajímají a které také učím, mi hodně pomáhá kontakt se studenty, a nejde jen o zvídavé dotazy na přednáškách nebo při konzultacích. Například jazyk C – tehdy ještě bez plusů – mi na konci osmdesátých let pomohl zvládnout jeden ze studentů, který v něm psal program k diplomové práci. O tom si ostatně můžete přečíst na serveru Jaderka (http://jaderka.fjfi.cvut.cz/zamereni/praxe/software-it/softwarove-inzenyrstvi-v-ekonomii).

Máte nějaký oblíbený programovací jazyk, který preferujete před ostatními, nebo mezi nimi nijak nerozlišujete?

Mám rád C++. Ve skutečnosti ho ale používám především pracovně. Když programuji něco pro svou vlastní potřebu, zpravidla použiji C# nebo Javu. Čas od času se stane, že zjistím, že pro řešení daného úkolu potřebuji nějaký speciální jazyk, a pak nezbývá, než se do něj pustit. Před nedávnem jsem například zjistil, že nejjednodušší způsob, jak vytvořit obrázek, který jsem potřeboval, je naučit se alespoň základy PostScriptu a napsat program (v C#), který napíše program v PostScriptu. (I když PostScript znáte nejspíš jako formát grafických souborů, je to ve skutečnosti nízkoúrovňový zásobníkový
programovací jazyk.)

Máte nějakou představu o tom, jakým směrem se bude ubírat vývoj v oblasti softwaru popřípadě hardwaru?

Před mnoha lety napsal polský spisovatel sci-fi Stanisław Lem povídku Albatros (je součástí sbírky Příběhy pilota Pirxe, Odeon 1978, originál ale pochází z r. 1959). To je příběh katastrofy kosmické lodi zjevně inspirovaný ztroskotáním Titanicu. V poškozené kosmické lodi sedí radisté se sluchátky na uších a vyťukávají zprávy v Morseově abecedě. Povídka je dobře napsaná, ale předpověď budoucnosti se příliš nepodařila. Meziplanetární lety s lidskou posádkou jsou stále hudbou budoucnosti, ale Morseovu abecedu už nikdo nepoužívá.

Takže se nezlobte, do předpovědí budoucího vývoje se nepustím.

Jaké další záliby máte, pomineme-li oblast počítačů?

Fotografování. Především jde na jedné straně o krajinnou fotografii a na druhé straně o rostliny v detailu. Některé fotografie mám na zdech předsíně své pracovny.

Zajímáte se hodně o částicovou fyziku, když pracujete na velkých urychlovačích?

V mezích možností. Prošel jsem samozřejmě na fakultě základním vzděláním v tomto oboru, tím v oné době prošli všichni absolventi fakulty, takže rámcově rozumím, oč v experimentech jde. Ovšem rozumět jim úplně, to by byla práce na více než plný úvazek – a to bych musel opustit IT. Kdybych se o ni ale vůbec nezajímal, asi bych s fyziky
nevydržel ani v CERNu nebo v BNL, ani na fakultě.

Pracujete na experimentu COMPASS v CERNu. Jste přímo zapojen do nedávného objevu nové částice? Jak vypadá Vaše pracovní náplň na zmíněném experimentu?

Bohužel, objev částice, která je pravděpodobně Higgsovým bosonem, je výsledkem jiných experimentů – CMS a ATLAS.

Experimentu COMPASS se účastním jako člen české skupiny; jsou v ní lidé z FJFI, MFF UK, Technické univerzity v Liberci a Ústavu přístrojové techniky AV ČR v Brně. Mám pochopitelně na starosti oblast IT; především jde o programování.

Myslím, že neuškodí, když v několika větách přiblížím experiment COMPASS, abych mohl vysvětlit, jak se na něm spolu s dalšími lidmi z FJFI podílím.

COMPASS je experiment s pevným terčem. Terč je ostřelován svazkem urychlených částic. Ty v něm interagují a produkty této interakce nám mohou ukázat odpovědi na některé palčivé otázky častičové fyziky.

Za terčem je řada detektorů, které zaznamenávají prolétávající částice. Tato řada je dlouhá asi 50 m, je umístěna v budově nápadně připomínající tovární halu a je samozřejmě odstíněna, aby obsluha experimentu nebyla ohrožena zářením. Z těchto detektorů, z nichž mnohé mají rozměr menší místnosti, vede cca 250 000 kanálů, jež z nich sbírají data. Tato data jsou zpracovávána několika vrstvami počítačů, jež z nich postupně sestavují „události“ (událost znamená průlet jedné částice). Po tomto zpracování jsou data ukládána na magnetické pásky do centrálního úložiště. Experiment běží několik let a ročně se nashromáždí i více než 0,5 PB dat (5 × 1014 B). Získaná data jsou zpracovávána off-line speciálními analytickými programy na clusteru vysoce výkonných počítačů v CERNu.

Jedním z prvních úkolů, které naše skupina řešila, byla křížová kontrola vybraných částí analytického programu. Ten je sice již hotov, ale aby byla jistota, že je správný, programovali jsme některé jeho části podruhé, nezávisle, a výsledky pak byly porovnávány. Nedávno vyvstal jiný naléhavý úkol: Protože se zvýšila intenzita svazku částic, kterými je bombardován terč, přestal vyhovovat současný systém sběru dat, a to jak po hardwarové, tak i po softwarové stránce. Naše skupina pracuje na vývoji softwarové části nového systému.

Je známo, že také pracujete na experimentu PHENIX v americkém Brookhavenu. Na čem se zde podílíte?

Naše práce je velmi podobná jako na experimentu COMPASS v CERNu, i když jsme řešili jiné problémy. Zde jsme se podíleli např. na programu pro výpočty, jež sloužily pro návrh některých detektorů.

Jaké dojmy jste si z Long Islandu přivezl?

Je to setkání s trochu jiným způsobem myšlení; v některých ohledech je mnohem příjemnější, v některých poněkud nepochopitelné.

Například Brookhavenská laboratoř je hlídána policejním oddílem, v CERNu je pouze civilní ochranka. Před cestou do Brookhavenu se musím registrovat a absolvovat několik internetových testů na téma bezpečnost práce.

Když po delší době přijedu do Brookhavenu, vždy mne „odstaví“ stranou, protože v databázi ústavu ještě není mé vízum, a nějakou dobu nám statut hosta. Kdybych ovšem byl terorista, nic bych si z toho nedělal. Sto metrů od brány na obě strany končí plot, a kdybych chtěl, bez problémů bych prošel dovnitř a cedule „No trespassing“ bych ignoroval. Na druhé straně CERN je pečlivě oplocen, ale přes bránu mne pustí, když mám na autě nálepku CERNU nebo když ukážu průkaz, který platí vždy dva roky. Ve francouzské části mne dokonce vpustí automat, který si přečte číslo mého auta a zjistí, že podle záznamu v databázi smí toto auto vjet do ústavu.

Když bude skupina v CERNu chtít oslavit nějaký úspěch, prostě nakoupí občerstvení a víno a oznámí, kdy a kde se sejde. K uspořádání něčeho podobného v Brookhavenu je třeba speciální formulář, v němž se vedoucí experimentu zaváže, že vyvine maximální úsilí pro omezení podávání alkoholu, že nedovolí osobám pod vlivem alkoholu pracovat nebo řídit atd.

Když v CERNu vylezu na střechu budovy a spadnu, jsem idiot. Když v Brookhavenu vylezu na střechu a nespadnu, budu z laboratoře vyloučen, neboť jsem porušil předpis – k lezení na střechu jsem nebyl řádně proškolen.

Na druhé straně zejména v počátcích experimentu COMPASS jsme naráželi na třenice mezi jednotlivými skupinami z různých zemí, které se projevovaly především neochotou v poskytování informací nezbytných pro vaši práci. Jednoho mého doktoranda to dokonce otrávilo natolik, že se rozhodl ze skupiny odejít a změnit téma své práce. Na jedné z porad experimentálního týmu jsem zažil, že se do sebe dámy z italské a francouzské skupiny pustily tak, že jsme si museli zacpat uši.

Něco takového by se v Brookhavenu prostě nemohlo stát. Vedení experimentu v týmu velmi pečlivě pěstuje povědomí „já jsem phenixák, ty jsi phenixák, spolupracujeme na témže úkolu a pomáháme si“. Možná to zní banálně, ale funguje to – Američané v týmu tomu věří a přenášejí to i na ostatní. Takže práce v tomto týmu je mnohem příjemnější než práce v týmu COMPASSU.

Jaké máte plány do budoucna?

Po studiu jsem zůstal na fakultě, protože mne těší získávat nové vědomosti a předávat je dál – a v tom chci pokračovat i v budoucnu.

Chtěl byste našim čtenářům na závěr něco sdělit?

Myslíte nějakou univerzální moudrost? Raději ne.


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>