Účastníci zájezdu
Účastníci zájezdu

Po sobotním vyrovnaném duelu s protokolem mi konečně v neděli ráno zazvonil budík a já už se těšila na náš malý výlet do útrob CERNu, kterou pro nás připravila EJCF. Parta patnácti jaderňáků tedy úspěšně kolem poledne dorazila na Ženevské letiště, plna očekávání, jak to tam vlastně vypadá.

Přiznejme si, první dojem nic moc. Oplocený areál vypadající jako zašlá fabrika rozhodně neodpovídal představě moderního výzkumného centra. Ale hned po příchodu do hlavní budovy jsme pochopili – peníze jsou tu určeny na důležitější věci než nějaké fasády.

Po příjezdu do Ženevy nám bylo mimo jiné oznámeno, že máme hlad, takže první návštěvou byla restaurace. Můžu všem jen doporučit, nakonec se z ní stal takový náš malý hlavní stan. Najezení a ubytovaní jsme upalovali na tramvaj do srdce Ženevy. Obligátní focení vodotrysku bylo následováno návštěvou Muzea historie vědy, kde jsme mezi exponáty objevili i pár kousků, které až moc dobře známe z praktik. Projeli jsme se lodičkou a vyzkoušeli si, jako správní experimentátoři, jak těžké je v neděli večer ve Švýcarsku najít otevřený obchod. Večer byla volná zábava, podrobný popis po mně opravdu nechtějte (no tak dobře, otvírala se skripta z analýzy a dopisovaly se protokoly ;) ).

V pondělí ráno přišla konečně na řadu i nějaká ta fyzika. Nejprve nám byl CERN obecně představen, dozvěděli jsme se něco i o tamních počtech Čechů a Slováků a padaly první zvídavé dotazy. A samozřejmě nesměl chybět údaj o 27 kilometrech, což je délka LHC, který jsme v příštích hodinách slyšeli ještě mnohokrát. Opravdu mnohokrát.

Přesunuli jsme se do řídícího centra, kde se na nás z okna smáli velcí Space Invaders. Dozvěděli jsme se, kde se co řídí, a nakonec jsme se dostali i do úplného centra všeho dění mezi opravdové pracovníky. Od té doby jsme vždy pokukovali po monitorech rozmístěných všemožně po CERNu, jestli a co se měří. A vlastně se občas koukám ještě teď (nejjednodušší přístup je přes www.ejcf.cz). Další zastávkou, tentokráte tou nejvzdálenější, byl experiment CMS. Byl nám představen celý jeho princip, technické i bezpečnostní zajímavosti a pak jsme byli svezeni výtahem dolů, jen pár metrů nad celý detektor. Tam jsme vyfasovali slušivé helmy a vyrazili zjišťovat, jak se informace z detektoru dostávají do přijatelnější podoby a dále se zpracovávají.

Po pauze na oběd a posílání pohledů jsme vyrazili do výpočetního centra. Stále nás fascinovaly magnetické pásky (jejich výhercům na Bažantrikulaci gratuluji a závidím) a ukázali jsme si, jak a kde všude se zpracovávají data všemožných experimentů. Největší dojem ale udělala počítačová hala, což je opravdu hala plná počítačů.

Experiment AEgIS se zabývá zpomalováním antiprotonů a antihmotou. V praxi jsme si ověřili, že i fyzik může narazit na TCN problém, nakonec jsme se ale do budovy doklepali. Pro mě osobně tohle bylo asi nejzajímavější povídání, které jsme měli tu čest si v CERNu poslechnout. Byli jsme totiž vpuštěni až těsně k zpomalovači, navíc tato experimentální oblast ještě skýtá mnoho neznámého.

Posledním bodem pondělního programu byla návštěva SM18, budovy, kde se testují supravodivé magnety. I přes výhružky, že budeme přesně v šest vyhozeni, se nakonec naše návštěva protáhla až k sedmé večer. Největší atrakcí byl malý model tunelu LHC a ampérmetr škálovaný na kiloampéry.

V úterý ráno na nás čekala ALICE, která je opravdu elegantní slečnou mezi experimenty na LHC. Docent Tomášik nám udělal i malou teoretickou odbočku, která byla příjemným zpestřením čistě technických údajů. Největší radost mi udělala pracovnice v řídícím centru, která, když zjistila, že jsme jaderňáci, začala obstojně mluvit česky a všechno nám nadšeně dopodrobna vysvětlovala a završila to slovy: „Petráček vám to ještě určitě vysvětlí.“ Bohužel naše návštěva rychle utekla a my se přesunuli zpět do CERNu. Naše kroky vedly tentokráte do Globu, který je spíše turistickým lákadlem na hraní než čímkoliv fyzikálně zajímavým.

Posledním experimentem, který jsme navštívili, byl ATLAS. Shlédli jsme 3D film, který byl spíše pro střední školy, a pak si šli povídat s naším průvodcem k řídícímu centru, kde jsme se dostali k daleko větším podrobnostem, než skýtaly běžné propagační materiály. Nakonec jsme si prošli výstavu Mikrokosmos, která je hned u CERNí recepce. Nezapřeli jsme se a většinu času strávili nad zkoumáním dozimetru, focením se v tunelu, jehož malý kousek se zde také nachází, a kroucením hlavou nad tím, jak se částicová fyzika dělala před dobou počítačů. A nechyběl ani přepočet hmotnosti CMS na slony.

Odpoledne jsme po skupinkách vyrazili za krásami Ženevy, i když se většinou kvůli nepříjemnému dešti zredukovala na čokoládu a suvenýry pro spolužáky, aby nám tolik nezáviděli. Večer se nesl v čistě experimentálně-jaderném duchu, probíhal i lítý boj mezi áčkovou a béčkovou matematikou, ale nakonec se oba tábory samozřejmě úspěšně usmířily. I když ještě jedna informace nám utkvěla v hlavičkách – CERN má prý i vlastního baču.

Ve středu ráno jsme CERNu naposledy zamávali a vyrazili směr letiště. I když se mi nechtělo, vcelku jsem se těšila, až budu moct všem vyprávět, jaké to bylo, a srovnat si všechny dojmy v hlavě. A taky už mi docela chyběla cvičení z analýzy.

Nakonec bych za všechny účastníky exkurze ráda poděkovala docentu Tomášikovi za organizaci s úsměvem a za zvídavé dotazy, které by nás vůbec nenapadly, a inženýru Jaroslavu Adamovi za tipy a triky ohledně CERNu, praktik a vůbec za to, že to s námi přežil.


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>