Docent na katedře matematiky, pro všechny studenty známý především díky výuce lineární algebry. Narodil se v roce 1940 v Praze. Na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské působí již od roku 1964 a od roku 1968 zde vyučuje.

Kde jste vyrůstal a studoval?

Vyrůstal jsem v Praze na Žižkově. Do školy jsem začal chodit těsně po válce, v roce 1946. Proto jsem zažil všechny poválečné reformy. Začal jsem chodit do chlapecké obecné školy. Když jsem byl ve 3. třídě, byly obecné školy zrušeny a zároveň byla zrušena i osmiletá gymnázia. Pokračoval jsem tedy v takzvané národní škole, kam už chodily i holky. Po 5. třídě jsem šel na střední všeobecně vzdělávací školu – měšťanku. Jenomže když jsem končil 2. ročník této školy, tak se rozhodlo udělat přesnou kopii toho, jak to bylo v SSSR a zřídila se osmiletka. Kvůli tomu jsem v 8. třídě absolvoval látku 3. i 4. ročníku SŠ. Po dostudování střední školy (jedenáctiletky pozn.red.) jsem se musel rozhodnout kam půjdu na VŠ. Šel jsem na Matfyz, jelikož jsem byl líný, ale matematika mi šla. Tehdy jsem byl rozhodnut, že chci jít učit na SŠ. A přesně vím co jsem chtěl učit – kombinaci matematiky a deskriptivy.

Proč deskriptiva?

To byl na střední škole můj zamilovaný předmět. V dnešní době se to už učí ve velice osekané formě, ale tehdy to byl předmět daleko obávanější než matematika. On byl totiž velice výchovný předmět, protože vám pěstovala prostorovou představivost. I dnes, když v je matematice možnost něco si představit, tak si to představuji geometricky.

Jaké bylo Vaše studium na VŠ?

Na pedagogiku jsem nakonec nešel, protože se mi podařilo dostat se do užšího výběru studentů, kteří mohli dělat vědu. Začal jsem studovat matematickou analýzu. Byli jsme první ročník, ve kterém už existovalo něco, čemu by se dnes říkalo informatika. Ta specializace se jmenovala matematické stroje a učilo se tam programování a programovací jazyky. Tam brali pouze absolutní špičku – prvních 5 studentů. Naštěstí jsem se tam nedostal. Většina těch, kteří se tam dostali, stejně pak zase rychle utíkali zpět na jiné obory, protože se tam učili hlavně programovací jazyky a to není žádná věda, ale tenkrát se to za vědu pokládalo.

Když jsem byl v 5. ročníku, tak mi zavřeli otce – za takzvané podvracení republiky. To byla tehdy taková móda. Mně přerušili studium. Přerušili mi ho tak, že jsem měl celý ročník hotový, jen mi chyběla státnice z matematiky. Státnici z marxáku (marxismus a leninismus pozn.red.) jsem už měl za sebou – ta se dělala už v únoru.

Napřed jsem šel dělat do pivovaru a potom jsem šel na dva roky na vojnu. Až tam jsem dodělal ty státnice, takže to podle toho taky vypadalo. No prostě jsem je udělal. (úsměv)

Už na vojně jsem si začal hledat místo. Dokonce jsem dostal nabídku – v té době totiž vznikal takový výpočetní ústav při akademii. Vytvářeli tam nový kolektiv a o mě věděli, že existuji a tak mi napsali. No dopadlo to tak, že jsem podal přihlášku, ale oni mě stejně nakonec nepřijali.

Jak jste se dostal na ČVUT?

No na ČVUT jsem vlastně, s přestávkami, už více než 50 let. Když jsem totiž byl v 5. ročníku na MFF – to byl rok 1961-62 tak jsem na strojní fakultě na půl úvazek vyučoval.

Na jadernou fakultu jsem se dostal po vojně. Přes známého, který zde pracoval, jsem zkusil, zda by mě nepřijali. A povedlo se. Možná zásluhou toho, že jsem měl ty politické potíže. Moji učitelé z MFF mi třeba právě proto napsali tak skvělé doporučující dopisy, že museli mít na FJFI pocit, že nikoho lepšího nemohou najít. Takže jsem se sem dostal a dokonce s dobrou pověstí. Ta samozřejmě nebyla neoprávněná – vždycky jsem patřil k těm lepším studentům. Nešel jsem sem, na katedru matematiky, ale tehdy ještě existovala tzv. Matematická laboratoř a tam se pěstovalo to, čemu by se dnes říkalo numerická matematika a informatika. Vedoucí této laboratoře za mě musel docela hodně bojovat – hlavně s kádrovačkou. Nakonec mu povolili mě zaměstnat pod podmínkou, že nebudu učit. To bylo v roce 1964.

Čím se tohle pracoviště zabývalo?

Řešily se tam programovací jazyky a numerická matematika. Úplně jiná, než se řeší teď. Hlavně jsme tam ale měli něco, co tenkrát neměl každý – obhospodařovali jsme polovinu elektronkového počítače URAL II. Protože jsem nemohl učit, tak jsem se věnoval vědecké činnosti. První projekt na kterém jsem pracoval, byl program do základní knihovny tohoto počítače. Zároveň jsem s jedním pracovníkem z katedry chemie řešil úlohu, ve které se studovala difúze z trubičky do poloprostoru, což byla docela složitá úloha. Já jsem tam od začátku dělal to, čemu se dnes říká matematické modelování.

S jakými počítači jste pracoval?

Na MFF jsme měli jeden rok programování. V prvním polovině jsme pracovali s děrnoštítkovými počítači – tam se řešili úlohy typu: sečíst platy všech zaměstnanců, setřídění nějakého seznamu atp. Dalo by se to přirovnat k jednoduché databázi. V druhé polovině roku jsme programovali na počítači URAL I. To byl jednoadresový počítač, který počítal v pevné řádové čárce – to znamenalo, že najednou zvládal vždy jen jednu operaci a když se sčítala dvě desetinná čísla, tak se na to musel zavolat podprogram. Operací tehdy zvládal 100 za vteřinu. No, bylo to strašně pomalé, i když tehdy mi to připadalo neuvěřitelně rychlé.
Druhý počítač, který jsem používal byl URAL II. Ten dokázal počítat až 5000 operací za vteřinu a zvládal operace s pohyblivou řádovou čárkou.

Jakou měl takový počítač paměť?

No u toho URALu I ani nevím. To byla vzácnost, k tomu nás nikdy nepustili. Do URALu II se vešla maximálně soustava 49 rovnic se 49ti neznámými. Nezapomeňte taky, že to byl elektronkový počítač, takže jste tam třeba spustili výpočet, ono to půl hodiny počítalo, pak lupla elektronka a bylo to v háji.

Jak vypadal výpočet na takovém počítači?

Vždycky jste měl třeba hodinu času a za tu dobu jste tam musel spustit program a pokud fungoval, tak jste provedl výpočet a pokud nefungoval, tak jste musel opravit chyby. Vstupní médium byl vyvolaný film, kam se dělali dírky, které představovaly čísla v osmičkové soustavě. Bylo tam spousta holek tzv. perforátorek, kerým jste dal program zapsaný v osmičkové soustavě a ony to vyděrovaly. Od té doby jsem se naučil pořádně psát čísla, protože jejich povinností nebylo to po vás luštit. Kapitola sama pro sebe bylo opravování kódu. Když jste tam měl chybu – a tu jste tam měl vždycky – tak jste ji nejdříve musel najít a potom důkladně přelepit nebo předírkovat. Ty opravy taky nebyly úplně spolehlivé a někdy se ta přelepená dírka zase odlepila a mohl jste začít znovu.

Absolvoval jste během vaší akademické kariéry nějakou zajímavou cestu do zahraničí?

Byl jsme na několika místech, ale asi jediná skutečně zajímavá cesta, kterou jsme absolvoval, byl můj pobyt v Dubně. Tam jsem se dostal k mnohem lepším počítačům. Jmenovali se M20 a zvládali 20000 operací za vteřinu a byly tříadresové a měl překladač z ALGOLu. Velice se mi tam líbilo. Hodně jsem se tam toho naučil a myslím, že jsem byl i docela uznávaný, protože jsem byl velmi obratný v psaní rychlého a paměťově nenáročného kódu. Dokázal jsem totiž kombinovat ALGOL se standardními programy psanými ve strojovém kódu a díky tomu se ušetřila část paměti a dokázal jsem do toho počítače dostat úlohy, které se tam předtím nevešly.

Jak jste se dostal k učení?

Po roce 1968 mi povolili učit. Chvíli jsem učil postgraduální kurzy matematické analýzy. Na začátku 70. let ale zanikla matematická laboratoř, protože tam bylo příliš mnoho lidí, kteří neprošli prověrkami. Já jsem nakonec z učitelů zůstal sám a pan prof. Apfelbeck si mě vzal k sobě na KM. Nejdřív jsem učil numerické metody a programovací jazyky. Postupně jsem učil ALGOL, FORTRAN a BASIC a při tom jsem řešil různé úlohy matematického modelování. Například jsme jednou vymýšleli jednoduchou navigaci pro vojáky. To byl velice zajímavý úkol, ale bez šance na úspěch, protože v té době neexistovaly tak rychlé počítače a hlavně se na to už v té době v zahraničí používaly stacionární družice. Chvíli jsem také dělal kurzy pro studenty, kde se opakovala středoškolská látka. Něco jako dnes vede pan docent Pošta. Krom toho jsem potom ještě učil obyčejné diferenciální rovnice. K lineární algebře jsem se dostal přes ty numerické metody, protože tam skoro každá úloha končí výpočtem soustavy, takže k tomu jsem měl velice blízký vztah.

Podělil by jste se se čtenáři o nějakou zábavnou historku z historie školy, na kterou rád vzpomínáte?

No tak třeba když jsem se vrátil z toho Ruska, tak jsem dělal příjímací zkoušky na aspiranturu (externí doktorandské studium, pozn. red.) a musel jsem složit zkoušku z ruského jazyka. Přišel jsem na katedru jazyků. Tehdy tam učila nějaká Oksana Velíšková a ta na mě hned spustila rusky. Poněvadž jsem zrovna přijel z Ruska, tak jsem se nelekl a začal jsem jí rusky odpovídat. Jenomže jsem mluvil tou dubněskou ruštinou, kterou jsem se tam různě domlouval. V jedné fázi rozhovoru se mě zeptala zda jsem někdy byl v SSSR, tak jsem jí řekl, že jsem se zrovna vrátil z ročního pobytu. A ona mi povídá: „Víte co? Já vám tady napíšu, že se vám zkouška promíjí, protože když vás to tam za rok nenaučili, tak my vás to tady nenaučíme.“

Ještě jedna historka mě napadla. Když jsem učil BASIC, tak se to učilo na počítačích IQ151 a ty měly jako monitor klasickou televizi. Jednou jsem takhle přišel do B103 učit, pustil jsem počítač na katedře a k mému velkému překvapení tam začaly hrát Krkonošské pohádky, takže jsme místo programování sledovali večerníček.

Jaké máte mimoškolní záliby a koníčky?

Vždycky jsem hodně pěstoval turistiku. Dost jsem chodil na výlety pěšky i na běžkách. Ale to už dnes nedělám (úsměv).

Máte za sebou velice dlouhou pedagogickou kariéru. Jak by jste řekl, že se za tu dobu změnili studenti?

No studenti se moc nezměnili. Změnil se hlavně charakter školy. Když jsem sem přišel, tak to byla opravdu elitní škola. Kdo chtěl projít přes zkoušky musel opravdu něco umět a kdo to nezvládal, tak odešel jinam a tam byl mohl být klidně velice úspěšný.

Obávám se tedy, že mnoho studentů, kteří dnes procházejí, by tehdy neprošlo. Neříkám, že to je špatně. Možná bylo dřívější zaměření na matematiku až příliš drsné. Je mnoho oborů, které tolik tu matematiku nepotřebují. Ale je dobře, že se tu pořád učí na poměrně vysoké úrovni, protože člověk může tu matematiku zapomenout, ale to studium mu vyformuje mozek na přesné analytické myšlení. To co bylo tehdy je dnes matematika A. Bohužel dnes už na áčku moc studentů není, protože mají možnost odejít na béčko. A leckdy je to škoda, protože si pamatuji mnoho studentů, kteří by na áčko měli, ale byli líní a šli na béčko.

Co se naštěstí moc nezměnilo je chování studentů. Pořád sem chodí velice slušní a vychovaní studenti. Když slyším, co se dnes odehrává na středních školách, tak jsem velice rád, že jsem tam nakonec nešel učit.

Máte rád studentské akce? Chodíte tam?

Jó to se mi líbí. Vždycky jsem tam chodil rád. Chodili jsme tam s Pytlíčkem, ale teď už nemám žádného přirozeného partnera se kterým bych tam mohl chodit, takže už se tam moc neukazuji.

Jak se vám líbí pamětní deska, kterou jsme pro pana asistenta nechali vyrobit?

Ta se mi velice líbí. A rozhodně vám můžu říct, že sám Pytlíček by tohle určitě ocenil. Jemu hrozně záleželo na tom, jakou měl mezi studenty pověst. Vždy, když se mu podařilo vyhrát studentskou anketu, tak měl obrovskou radost. Jeho dceři se ta deska taky velice líbila.

Čtete náš časopis? Jak se vám líbí?

Když se k němu dostanu, tak si ho vždycky přečtu a hlavně rád luštím sudoku.

Máte nějakou radu pro studenty do studia nebo do života?

Poradil bych jim ať se učí a neulehčují si to. Například, když někdo má na to áčko, tak ať to zkusí. Odpověď „Já to na svém oboru nebudu potřebovat.“ není ta správná. Neučí se to proto, zda to bude nebo nebude potřebovat, ale aby si vyformoval mozek tím správným směrem.