Ing. Jiří Gavor, CScRádi bychom Vám představili nový projekt v našem úžasném Corpus Omne a tím jsou rozhovory s absolventy. Tyto rozhovory chceme dělat s velice úspěšnými lidmi, kteří patří mezi špičky ve svém oboru. Rádi bychom ukázali, kde všude se absolventi Jaderky vyskytují a čeho všeho byli schopni ve svém životě dosáhnout. Jde tedy o jakousi motivaci studentů, ale zároveň i o snahu ukázat těmto lidem jaká je Jaderka dnes v porovnání s jejich studentskými léty. V tomto čísle je tedy první vlaštovka do této nové rubriky, do budoucna však počítáme s dalšími příspěvky.

První rozhovor jsme udělali s Ing. Jiřím Gavorem, CSc, který je spolumajitelem společnosti ENA, což je velice významná na poli energetických konzultací, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Také tomuto člověku Jaderka vděčí za lavičku umístěnou před Břehovku.

Jaký obor jste vystudoval?

Vystudoval jsem Katedru dozimetrie a aplikace ionizujícícho záření v letech 1973-78, vlastně 1975-78, protože předpokládám, že stále je stejná praxe, že první dva ročníky jsou obecné a od třetího ročníku si studenti musí zvolit specializaci.

A konkrétní obor? Zda čistou Dozimetri a aplikaci ionizujícího záření, či Radiologickou fyziku?

Za mých časů se to už blíže nespecifikovalo. Opravdu to byla Dozimetrie a aplikace ionizujícího záření bez dalšího dělení. Takže ta specializace asi v podstatě spočívala v tom, když si po čtvrtém ročníku studenti museli volit téma semestrální práce, posléze to přerostlo většinou v diplomovou práci. V mém případě to přerostlo i v kandidátskou práci. Dělal jsem od čtvrtého ročníku práci na zvolené téma neutronová dozimetrie. S tím jsem pokračoval další čtyři roky.

Co Vás vedlo zrovna k tomu, že jste šel studovat Jaderku?

Byla to výzva. V té době, předpokládám, že i v současné době, to má dobrou pověst. Když jsem končil SŠ kolem roku 1972-73, to mělo pověst asi jako nejtěžší škola. Taky určitou roli hrál fakt, že právě díky tomu, že to byla těžká škola, tak tady nebyly tak výrazná tzv. pozitiva, jestli má někdo dělnický původ nebo otce a matku členku okresního výboru KSČ. Zkrátka ta kádrová vybavenost tam nehrála takovou roli. Já měl problémy na gymnáziu právě s některými soudruhy profesory kvůli svým neuváženým výrokům. Nezapomeňte, že já jsem prožil v prvním ročníku rok 1968, 1969. Takže to pro mě hrálo taky roli, zkrátka být pokud možno méně závislý na takových faktorech, jako je kádrová příslušnost.

Co jste dělal, když jste dostudoval? Šel jste rovnou do zaměstnání nebo někam do zahraničí, i když to v té době asi nebylo tak jednoduché.

Já jsem tady zůstal, protože jsem dostal nabídku od vedení katedry, abych pokračoval. Neutronová dozimetrie v té době byla dost progresivní. Téma mé práce bylo modelování průchodu neutronů biologicky významnými látkami. V té době byla neutronová bomba velký hit. Takže na to byly vypsány určité granty s financováním. Přilepšení formou vedlejší hospodářské činnosti bylo pro každou školu vítané. Tedy i tento můj námět byl pro katedru zajímavý. A byl to i jistý souběh okolností. Já jsem vlastně kombinoval matematické modelování s neutronovou dozimetrií. Ověřoval jsem svoje výpočty praktickým měřením. Byla to tehdy celkem zajímavá činnost a byla zajímavá i pro katedru, proto přišla ta nabídka. Koneckonců, byl jsem dobrý student, vystudoval jsem s červeným diplomem, takže to bylo celkem logické. Byla tady jenom jedna komplikace, měl jsem špatný kádrový posudek od svazácké organizace FJFI, což je docela smutná historie. Do dneška mě to mrzí, že se mezi mými spolužáky našli lidé, kteří mi tam napsali dost ošklivé věci. Tak ošklivé, že mi vedoucí mé později disertační práce naznačil, že by bylo zbytečné žádat rovnou o aspiranturu. V té době se to schvalovalo v OV KSČ a moje žádost by určitě neprošla. Takže bylo zvoleno pragmatické řešení, že první rok budu na stáži. Poté mi již napíše posudek zcela jiná svazácká organizace – organizace absolventů, kde byli jiní lidi a kde byli rozumní lidi. Koneckonců i v té samotné stranické organizaci bylo plno lidí, kterých jsem si vážil, tak mě podpořila. S tímto ročním zpožděním jsem se tedy dostal na interní aspiranturu. A aspirantura plynule přešla do zaměstnaneckého poměru. Pochopitelně tady se očekávalo, asi je to tak samozřejmé i dnes, že během aspirantury jsem pomáhal s výukou, vedl jsem nějaké cvičení, praktika. Takže jsem okamžitě po skončení aspirantury zůstal jako vědecký a poté pedagogický pracovník.

Tak pojďme do současnosti. Čím se dnes živíte?

Založil jsem v roce 1992 soukromou firmu, zřejmě asi první, která se specializovala na energetický
consulting, firmu ENA. Tato firma funguje dodnes, už tedy 22 let, a za tu dobu si vybudovala docela dobré renomé na českém trhu.

Kolik zaměstnáváte lidí?

Do loňska to bylo kolem deseti lidí. V tomto roce 2014 jsme se rozešli s partnerem, byli jsme dva. Od roku 2015 bude firma patřit pouze mně. S tím souviselo, že část pracovníků odešla. Takže teď probíhá restrukturalizace. Poté bych to chtěl trošku zklidnit, nastavit tak úroveň 4-5 pracovníků. Taky jsem dospěl do věku, kdy mě stále více vytěžuje taková, dá se říci, veřejná činnost. Kromě takové té mini charity jako je kupování laviček, tak mám ještě nějaké další plány. Chci založit charitu, která by podporovala technicky nadané studenty, kteří nemají rodiče, ale to dá ještě spoustu práce. Dost času mi také zabírá, že jsem se v posledních letech stal takovou oblíbenou televizní postavou, která komentuje všechno dění v energetice, což je také samozřejmě bezplatná aktivita. Pomalu se přesouvám od výdělečné činnosti k takové, dalo by se říci, veřejně prospěšné. Budu v příštím roce také učit na VŠE, obor energetika.

A jak často se v televizi vyskytujete?

Chodím tam prakticky každý týden nebo co dva. Počet mých vystoupení se již blíží několika stovkám. Ve svém oboru jsem asi nejcitovanější analytik.

Z jakého oboru zaměstnáváte lidi ve své firmě?

Můj kolega partner byl ekonom. Nicméně podstatou těch kolegů bylo technické vzdělání, vesměs ČVUT. Shodou okolností jeden kolega byl také z jaderné fakulty.

Kdo patří mezi Vaše zákazníky, mohu-li se tedy zeptat.

Mezi zákazníky ENA patří všechny velké energetické firmy v ČR a řada zahraničních. Jsou to firmy, když to vezmu z té elektroenergetiky, jako dominantní ČEZ, což je náš významný klient, plynárenské firmy bez výjimky všechny RWE, Moravské naftové doly atd. Myslím, že pro všechny jsme něco dělali. Dělali jsme práce pro veškeré uhelné společnosti. Dělali jsme práce pro Českou rafinérskou, pro Unipetrol. Dělali jsme energetické audity pro řadu velkých průmyslových podniků, například firmy ze stávajícího impéria Agrofertu: DEZA, Lovochemie, Synthesia, Precheza. Jsou jich desítky, dalo by se již říct za těch dvacet let celkově stovky klientů. Ale tak desítka těch největších firem se opakuje. Pochopitelně pak jsou to státní instituce, asi ten nejvýznamnější je Energetický regulační úřad a Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Co konkrétně je Vaším přínosem pro tyto firmy? Jako laik nemám moc ponětí, co přesně si představit pod pojmem energetický consulting.

Konzultant, to je člověk, který většinou o tom daném předmětu, tedy dejme tomu pokud dělá energetický audit v konkrétní firmě, ví podstatně méně než ti lidi, kteří tam pracují. Nicméně jeho úkolem je mít určitý nadhled, určité zkušenosti i třeba z jiných firem, být taková včelička, která přenáší určité nápady. Hlavně musí umět komunikovat a vážit si a vyslechnout si ty lidi, kteří tam přímo pracují. A kupodivu to dopadá dobře, přestože přijdete do takové firmy, kde vidíte, že tam je na 2 km čtverečních asi 20 km trubek, několik kotlů a všechno možné, a není v lidských silách za dva měsíce to ani nějak pečlivě projít. V tom to nebývá. Většinou ten přínos je, že v důsledku diskuze s pracovníky přinesete nějaký nápad. Často je to i tak, a ani se za to ten konzultant nemusí stydět, že ten nápad vzejde primárně z pracovníků auditovaného subjektu. Konzultant tomu musí dát určitou štábní kulturu a musí umět přesvědčit vrcholné vedení, že ten daný investiční záměr je dobrý, že je opravdu zauditovaný a ověřený firmou, která má určité renomé. Renomé se dost dlouze získává a může se samozřejmě, pokud by se člověk podepsal pod nějakou hloupost, jednorázově ztratit.

Cestujete hodně v rámci zaměstnání?

Jo, když jsme měli zahraniční klienty, tak jsme cestovali samozřejmě více. Mezi lety 2005-2011 jsme neustále pracovali pro norské společnosti Statoil a Norsk Hydro. Asistovali jsme jim v jejich sporech s RWE ohledně cen importovaného norského plynu. Já jsem i osobně figuroval jako expert při mezinárodní arbitráži ve Stockholmu.

Jak kloubíte svou práci s rodinným životem? Máte děti?

Mám tři syny. Ale jsem rozvedený, takže mám už více času, takže v mém věku už to nečiní žádný takový problém. Mám jistě dost času i na svůj osobní život.

Pojďme zpátky ke škole. Jak vzpomínáte na své studijní léta na Jaderce?

Pro mě to byla mimořádně hezká léta. Vzpomínám rád jak na školu, tak zejména na život na koleji, na bloku 5 na Strahově, kde se to už mnohé změnilo. Nemyslím v tom fyzickém smyslu, protože tam ty koleje jsou pořád stejně zanedbané, jak jsem zjistil, a jsou teď ještě otřískanější a v porovnání se současnými standardy je to už dost podprůměr. V letech 1973-78 se nad tím nikdo nepozastavoval, nad společnými sprchami a dvěma kuchyňkami na patře. A to, co jsme na tom oceňovali, byla ta lokalita, která skýtala spoustu krásných možností pro sport, okolí Petřína, procházky. Žilo se nám tam hezky a pro mě to bylo zvlášť zajímavé, protože jsem jedináček a tam jsem se dostal opravdu do společnosti lidí, chytrých lidí, kteří měli podobné názory jako já. A měl jsem i štěstí na dobrého spolubydlícího.

A celou dobu studia jste bydlel na Strahově?

Bydlel jsem 4 roky na Strahově, s výjimkou pátého ročníku. Byl jsem celkem dobrý student, takže mě vybrali, abych dělal diplomovou práci v SÚJV v Dubně, kde dodneška je taková česká posádka. Takže tam jsem dělal. Pomáhal jsem při měření, jak se chovají izotopy terbia při ultra nízkých teplotách blízkých absolutní nule, což jsem předtím nestudoval. Bylo to trošku odbočení, ale bylo to zase poznání, jak se žije v akademickém městečku, byť ještě v brežněvské éře. Takže taky určitá životní zkušenost. S výjimkou této půlroční periody jsem to prožil na Strahově.

Co Vám Jaderka dala a co Vám vzala?

Myslím, že mi nevzala nic. Opravdu myslím, že nic. Dodneška mě moji synové, kteří jsou spíše špatní studenti a zkoušky pravidelně dělají napodruhé, napotřetí, tomu nějak nechtějí věřit, ale já jsem všechny zkoušky dělal na poprvé a snažil jsem se na to připravit. Asi jsem zřejmě ten typ, kterému vyhovují spíše vysokoškolská studia, kde se člověk může připravit na zkoušku. Takže jsem to nebral nijak tragicky a vždycky jsem měl ten pocit, že po studiu a po zkouškách jsem měl plno času na nějaké osobní aktivity. Na tom veselém, hezkém studentském životě, který byl na studentských kolejích. Takže že by mi něco Jaderka vzala, opravdu nic. A co mi dala? Tak dala mi krásná léta života, opravdu, kdy jsem si zamiloval Prahu. Dalo mi to také to, že člověk si zvykne, když už se musí prokousat obávanými předměty, které jsou asi dodneška obávané – prvotní zkoušky z matematické analýzy. Já jsem ještě dělal ty zkoušky u takové tehdejší legendy prof. Apfelbecka, což byla taková zkouška, kde byla vysoká úmrtnost kolem 50%, možná ještě více. Algebru u prof. Pytlíčka. To byly všechno zkoušky, které byly vysoce obtížné, a přesto, že ty dovednosti, které jsme tehdy museli umět, ze kterých nás zkoušeli, nemám příležitost používat ve svém byznysu, tak je to určitý trénink analytického myšlení, logického myšlení. A to se vždycky hodí.

Shodou okolností my jsme tady s kolegou (Eduard Šubert pozn. red.) z posledního ročníku, který ještě zažil pana Pytlíčka, a ten je opravdu legenda mezi studenty.

Pytlíček byl velice odlišný typ od Apfelbecka, tzv. Lojzy. V té době byl obávanější spíše Apfelbeck. Ale musím přiznat, že pan Pytlíček byl mnohem konzistentnější a měl své přednášky precizně připravené. Apfelbeck byl bohém, který přišel na přednášku a měl třeba těžký večer předtím. Začal psát důkaz a leckdy se do toho tak zapletl, že sám se ptal studentů, jestli někdo neví nějaké vhodné pokračování. Dost nás tím přiváděl k šílenství. Vždycky jsem řešil, zda mám sledovat výklad nebo se mám snažit zapisovat, v té době ještě k tomu předmětu nebyly moc dobré podklady. A po nějakých deseti minutách to začal mazat a začal nanovo, což se u Pytlíčka nikdy nestalo. Pytlíček měl svoje přednášky velice dobře připravené a sledovat jeho výuku bylo určitě pohodlnější a komfortnější. Jako pedagog byl zřejmě lepší.

Angažoval jste se někdy v nějakých studentských spolcích? Ať už kulturních či sportovních, ať na Jaderce nebo na Strahově?

V té době to byla léta tuhé normalizace. V podstatě ta léta 70. byla velice ošklivá léta. Takže jediná organizace, která tehdy byla, byla SSM (Socialistický svaz mládeže pozn. red.). Já jsem byl asi jeden z těch, který do SSM vstupoval až ve třetím ročníku jaderné fakulty jako jeden z posledních. Tuším, že snad ještě pár spolužáků vydrželo nevstoupit vůbec. Nebyl jsem zrovna příznivec nějaké komunistické společenské angažovanosti, takže jsem se nijak neangažoval. Jediné moje angažování byl fotokroužek, protože se mi líbila fotolaboratoř, která byla přímo na strahovských kolejích, kde jsem ji s kamarádem využíval a kde jsem dělal fotky.

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Ostravě a vystudoval jsem gymnázium v Havířově. Shodou okolností tam jsem dal předchozí dvě lavičky. Zjistil jsem, že ve stejném gymnáziu, tzv. horním gymnáziu, potom vystudovala další známá postava Martin Roman, bývalý generální ředitel ČEZu, se kterým jsem se osobně ale nikdy neznal.

Co se Vám nejvíce líbilo a naopak nelíbilo na strahovských kolejích?

Jak už jsem tady naznačoval, já jsem se v té době trošku bál toho tehdejšího komunistického režimu. Měl jsem dva příbuzné emigranty – strýce v Dánsku, tetu v Kanadě. Pořád jsem měl strach, že někdo na to přijde a že s tím budou problémy. Opravdu jsem se toho tak trošku bál. V té době byla taky vedoucí strahovských kolejí ne zrovna příjemná dáma. Takže tam jsem se také trochu bál, protože v té době nepřidělení koleje byla tragédie. Já měl tu výhodu, že jsem byl z Ostravy, takže jsem měl dostatečný počet bodů a kolej jsem měl přidělenou. Kdybych ale měl nějaký kázeňský problém, tak bych musel přežívat na tzv. Sloupovce, kde by mi bylo přiděleno jedno lůžko, kde spalo 12-15 lidí, žádné soukromí. Z toho jsem měl vždycky určitou obavu. A taky jsem vždy v tom směru kvitoval, že vždycky na jaderné fakultě, když pominu tu organizaci SSM, tak tehdejší komunistická organizace byla velice mírná a byli tam lidi, kteří to zkrátka brali, že tam někdo být musí. A celé to akademické prostředí na jaderné fakultě bylo takové kulturní, umírněné. Akceptoval jsem to jako takový tlumič od té drastické politiky. Zkrátka chytří lidi prostě. Cítil jsem se, že jsme mezi chytrými, inteligentními lidmi. Vždycky však byla určitá obava. No a druhá věc, co mi ten život na strahovských kolejích dal, co se mi tam líbilo. Víte co, paradoxně se mi líbilo, že v těch dobách byly koleje ještě odděleny na pánské a dámské. Tím se tam mohla vytvořit taková přátelská atmosféra, 5-10 dobrých kamarádů, které nerušilo žádné soupeření o přízeň dam, které by tam byly. A naopak bylo to velice romantické a vzrušující, když jsme si tam postupně potom, když jsme se už otrkali, začali ty svoje dívky pašovat přes vrátnici, většinou tak nějak o víkendech. Takže mělo to určitou romantiku a opravdu to byla atmosféra takového ryzího kamarádství s určitými lidmi.

Máte nějaké další mecenášské nápady a vize, které byste chtěl dále dělat kromě laviček a Vámi již zmiňované charity?

Nejsem si jistý, zdali se mi podaří založit nějakou charitu, která by podporovala nemajetné studenty. Ono jenom provozovat charitu, to si málokdo uvědomuje, že pokud to chce mít pod kontrolou a dělat to sám podle svých představ, je docela věc, která předpokládá překonat určité byrokratické překážky. Než se mi podařilo tady umístit lavičku, tak jsem musel získat různá povolení od magistrátu nebo od Správy komunikací a cest. Tehdejší děkan, pan Čech, by proti tomu nic neměl, ale chodník patří městu a věřte, že při první žádosti na město mi bylo sděleno, že mi ten chodník klidně pronajmou s tím, že budu každý rok platit nájemné pět tisíc. Čímž se vše přerušilo. Čekal jsem, až se na magistrátu objeví jeden můj dobrý známý, než jsme prosadili, že mi povolili tento dar tady umístit. Takže dělat charitu není úplně jednoduchá záležitost. Nedělám si žádná větší předsevzetí. Pokud se mi podaří, že pomůžu do života byť třeba jen jednomu mladému člověku, který by jinak měl málo peněz a třeba by se z dětského domova nedostal na studia, tak už to mě naprosto uspokojí. Jestli těch lidí bude více, tak tím lépe. Ani nevím, jestli to zvládnu, protože toho času moc nemám. No a nadále se budu věnovat zkrátka spolupráci s médii všeho druhu, ono to taky je docela únavné, protože opravdu nemine týden, abych neposkytl nějaký rozhovor. Není to jenom televize. Je to rozhlas, jsou to časopisy a teď internetová média všeho možného druhu. Dost často vystupuji na konferencích. Minimálně pětkrát ročně, takže ono je toho celkem dost. A nedělám si tedy žádné další větší plány.

A jako poslední. Jaké jsou Vaše koníčky a záliby?

Rád sportuji, když se člověk celý den během práce dívá na monitor, tak abych šel domů a znovu se koukal na monitor s tím, že bych třeba četl elektronickou knihu, tak to je spíše výjimka. Rozhodně je lepší se odreagovat squashem, tenisem. Hrozně rád lyžuji, pokud je sníh a čas vyjet na hory. Jezdím na kole, občas plavu, zkrátka všechny takové ty rekreační druhy sportu.

Závěrem, jestli byste chtěl vzkázat něco studentům z FJFI?

Chtěl bych jim vzkázat, aby si užili studia stejně jako já. Já jsem si užil nejen fakultu, ale i to prostředí krásné Prahy. A musím přiznat, že bez ohledu na můj byznys, který toho nemá tolik společného s jadernou fakultou. Koneckonců přestože jsem se věnoval jaderné fyzice, jediná věc, kterou mám teď společnou je, že se mě často ptají, co si myslím o dostavbě JE Temelín. Ale jinak z hlediska placených zakázek se prakticky jaderné energetice nevěnuji. Ale ten byznys, který dělám, bych v podstatě asi mohl těžko dělat jinde než v Praze. Už to samotné místo – Praha – mě uchvátila. Studentům bych přál, aby se tady cítili dobře. Taky bych jim přál, aby cítili tu atmosféru určité intelektuální pospojitosti. Já si myslím, že jak před těmi čtyřiceti lety, tak i teď si jaderná fakulta drží určitou úroveň a že jak mezi pedagogy, tak mezi studenty jsou spíše nadprůměrně chytří a nadprůměrně schopní lidé. A už jenom být v takové společnosti je velká devíza do dalšího života.

Děkuji za rozhovor.

Taky děkuji.

Robin Stržínek


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>