Jak jste již možná zaregistrovali, naše fakulta oslaví v září tohoto roku krásné kulaté výročí – bude jí již 60 let. K této příležitosti jsme oslovili pana profesora Krause, úspěšného novináře a autora mnoha populárně-naučných knih, aby nám ve čtyřdílném seriálu osvětlil historický vývoj jaderné vědy, který vedl postupně ke vzniku naší fakulty.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie byly 30. prosince 1918 jáchymovské státní doly, továrna na uranové barvy a radium i státní lázně převedeny do československé státní správy a v srpnu 1919 schválen návrh na zřízení a vybudování Státního ústavu radiologického Republiky Československé. Protože jeho první dva ředitelé, profesor fyziky na ČVUT Julius Suchý (1879-1920) i profesor fyziky UK Bohumil Kučera (1874-1921), krátce po svém jmenování nečekaně zemřeli, podařilo se činnost ústavu rozběhnout až v roce 1921, kdy byl jeho přednostou jmenován profesor obecné a technické fyziky ČVUT Václav Felix (1873-1933). V prvním desetiletí své existence se SÚR opíral o mladé odborníky vyškolené v zahraničí. Fyzik František Běhounek (1898-1973) získal zkušenosti u Marie Curieové (1867-1934), fyzik Vilém Santholzer (1903-1972) a fyzikální chemička Jarmila Petrová (1900-1972) u Lise Meitnerové (1878-1968) v Berlíně.

• Předmětem výzkumu Františka Běhounka v pařížském Ústavu radia (1920-1922) bylo „studium křivek poklesu ionizačního proudu způsobeného radiovou emanací a produkty její přeměny tak, aby se prověřila existence určitých, dříve pozorovaných anomálií“. Po návratu do Prahy vyšetřoval (jako zaměstnanec Státního radiologického ústavu) v letech 1925-1926 podmínky pro svedení radioaktivního pramene obsahujícího radon z jáchymovského dolu Svornost do lázeňské čtvrti k léčebným účelům. Při této příležitosti se zajímal o obsah radonu ve vzduchu v dolech a všech důlních vodách, o to, jak je radon vydechován skálou, v němž je přítomna matečná hornina uranové rudy (smolinec), a jak jej důlní voda roznáší do všech podzemních chodeb. Hledal také odpověď na otázku, do jaké míry se silně radioaktivní podzemní prostředí uplatní ve volné atmosféře. Novou vlastní metodou zjišťoval obsah radonu ve vzduchu; bylo známé, že hlavním zdrojem ionizace nízké atmosféry jsou přírodní radionuklidy a záření gama zemské kůry, a kromě nich i záření kosmické, jehož výzkum tehdy začínal.

Díky svému odbornému zaměření se Běhounek v roce 1926 stal účastníkem polární expedice se vzducholodí Norge a na špicberské základně Kings Bay měřil atmosférickou elektřinu a radioaktivitu. Jeho přístroje využíval švédský meteorolog výpravy Finn Malmgren při letu Norge z Kingsbay přes severní pól na Aljašku ke stanovení elektrické vodivosti atmosféry. Za další dva roky byl Běhounek pozván italským generálem a inženýrem Umbertem Nobilem, aby na vzducholodi Italia prováděl měření kosmického záření.

• Vilém Santholzer se u Otty Hahna (1879-1968) a Lise Meitnerové v berlínském Chemickém ústavu císaře Viléma (Kaiser Wilhelm-Institut für Chemie) zabýval od září 1925 do srpna 1926 problematikou, kterou shrnul v disertační práci Zviditelnění β-paprsků radia D; doběh těchto paprsků a počet iontů na 1 cm dráhy podané na Přírodovědecké fakultě UK.

• Na stejné pracoviště v Berlíně-Dahlemu bylo uděleno ministerské stipendium také Jarmile Petrové (dceři významného českého matematika, univerzitního profesora Karla Petra). Ve své práci navázala na výsledky získané V. Santholzerem: navrhla konstrukční úpravu Wilsonovy mlžné komory pro studium drah částic α a β z radioaktivních přeměn při nízkých tlacích a potom pomocí takto upravené komory měřila doběh záření β RaD.

Přestože Československo vyrábělo radium, pro základní výzkum v oblasti radioaktivity chyběly zpočátku vhodné podmínky. A nešlo jen o nedostatek zkušeností a odborníků. Státní radiologický ústav, vedený po smrti Václava Felixe (1933) až do konce druhé světové války Františkem Běhounkem, měl skloubit činnost zkušební (cejchovní) a poradenskou se základním výzkumem, zpočátku ve fyzice a chemii, později i v radiobiologii a lékařských aplikacích záření. Ve skutečnosti se ale musel zabývat certifikační činností; zbývající výzkumná kapacita byla využita na separaci a měření přirozeně radioaktivních látek.

LEAD Technologies Inc. V1.01

Koncem 30. let, ještě před vypuknutím 2. světové války, se podařilo v renomovaných zahraničních jaderných laboratořích zajistit několik studijních pobytů pro mladé přírodovědce, kteří měli získané zkušenosti využít k vybudování podobných experimentálních pracovišť u nás.

Václav Petržílka (1905-1976) měl stipendium v cambridgeské Cavendishově laboratoři přidělené na období 1. 9. 1937-1. 9. 1938 [Poznámka].

Po předčasné smrti Ernsta Rutherforda (30. 8. 1871-19. 10 1937), laureáta N. ceny za chemii v roce 1908, převzal vedení laboratoře laureát N. c. za fyziku v roce 1915 William Lawrence Bragg (1890-1971).

V závěrečné zprávě o průběhu své stáže uvedl, že účelem bylo „seznámit se po experimentální stránce s nejmodernějšími metodami tzv. atomové fysiky, zvláště fysiky atomového jádra.“ Přestože Petržílkovy práce o reakcích protonů s lehkými jádry jsou ve světě považovány za průkopnické, v Praze, kde nebyl k dispozici urychlovač částic, musel tuto problematiku opustit. Jeho další zájem patřil kosmickému záření.

Pobyt Vladimíra Majera (1903-1998) v době od 25. ledna do 31. března 1937 v Ústavu teoretické fyziky na univerzitě v Kodani byl zaměřen na radiochemii. Pod vedením Georga von Hevesyho, pozdějšího (1943) laureáta Nobelovy ceny za chemii, se věnoval např. problematice stanovení koncentrace radioaktivního izotopu zlata chemickými metodami nebo tvorbě atomových shluků radioaktivních prvků.

Vědecké záměry Václavu Petržílkovi i Vladimíru Majerovi odsunula o několik let válka a události, které jí předcházely. Připojením československých pohraničních území k Říši na podzim 1938 ztratila republika jáchymovský radiový a uranový průmysl, vznik samostatného Slovenského státu 14. března 1939 znamenal konec výzkumu kosmického záření ve Vysokých Tatrách aj.

Za druhé světové války se aktivita českých fyziků a chemiků v oblasti jaderných věd omezila jen na literární činnost opírající se o dostupné zdroje informací. Václav Petržílka se po uzavření vysokých škol v laboratoři firmy Ostmarkwerke (bývalé vojenské telegrafní dílny) zabýval piezoelektřinou, zejména studiem kmitů piezoelektrických destiček a tyčinek a jejich využitím ke stabilizaci kmitočtu oscilátorů. Vladimír Majer, který byl v době nacistické okupace přidělen knihovně německých vysokých škol v Praze, napsal knihu Radiochemie (vydala Jednota českých matematiků a fyziků, 1942) a připravil Radiochemické rozbory; tato příručka však vyšla až v roce 1949.

Některé odborné a vědecké instituce první republiky, mezi nimi i Jednota československých mathematiků a fyziků, mohly za nacistické okupace ve své činnosti pokračovat; samozřejmě se změněným názvem (Jednota českých…) a omezeními personálními i publikačními, v zaměření badatelské práce, zahraničních kontaktech apod. V této stísněné době byly velmi úspěšné popularizační přednášky o moderní fyzice, pořádané pro širší veřejnost ve velkém sále pražského Lékařského domu. Jejich přehled je reprezentativním rejstříkem jmen významných českých fyziků první poloviny dvacátého století i odborných problémů, kterými se zabývali. Ve třech cyklech (Mezi hmotou a světlem, Za hranicemi smyslů, Poznáváme hmotu) od listopadu 1943 do dubna 1944 přednášeli František Záviška (Kinetická teorie hmoty), František Běhounek (K jádru hmoty), Viktor Trkal (Mezi hmotou a světlem), Zdeněk Pírko (O elektronovém mikroskopu), Jaroslav Šafránek (O televisi), Jarmila Šimonová (Neslyšitelný zvuk), Jindřich Bačkovský (Zjišťování nejmenších stop zářivé energie), Václav Petržílka (Kosmické záření), Miroslav Rozsíval (Ohyb elektronů a jeho použití), August Žáček (Pokus a teorie ve fysice), Václav Dolejšek (Jak poznáváme hmotu), Ivan Šimon (Fysikální methody měření nejmenších deformací), Miloslav Valouch (O tvárlivosti hmoty), Jindřich Forejt (Elektronika slouží fysice), Jaroslav Heyrovský (Elektronika slouží chemii).

Publikační možnosti byly za války omezeny počtem vydávaných periodik i cenzurou. Matematici a fyzikové uveřejňovali své práce nadále především v Rozpravách České akademie věd a umění, Nové encyklopedii přírodních věd, Věstníku Královské české společnosti nauk, Časopise pro pěstování matematiky a fyziky a po 15. květnu 1941, kdy byl tento časopis z cenzurních důvodů a údajně i pro nedostatek papíru zastaven, také v Rozhledech matematicko-přírodovědeckých určených původně středoškolským studentům. Činem velkého osvětového významu se stala Cesta k vědění, edice brožur o rozsahu kolem stovky stránek, které z iniciativy Františka Vyčichla vydávala JČMF od roku 1940. V redakční radě pracovali v letech 1940-1952 kratší nebo delší dobu fyzici Dionýz Ilkovič a Ladislav Zachoval, matematik František Vyčichlo, fyzikální chemik Rudolf Brdička a matematik, fyzik, filozof a estetik Otakar Zich. Během války vyšlo 30 titulů, např. Piezoelektřina a její použití v technické praxi (V. Petržílka, J. B. Slavík), Polarografie (D. Ilkovič), Jak poznává astrofyzika vesmír (F. Link), Vznik světla v plynech (J. Sahánek), Mechanické kmity (J. Zahradníček), do roku 1952 dalších 37.

Jáchymov

Prof. RNDr. Ivo Kraus, DrSc., FEng., dr. h. c.


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>