Prof. Ing. Ladislav Musílek, CSc. je přívětivým vyučujícím předmětů souvisejících s ionizujícím zářením na Katedře dozimetrie. V prvním ročníku přednáší Exaktní metody při studiu památek, ve vyšších ročnících pak mimo jiné Jadernou a radiační fyziku. V minulosti zastával řadu významných funkcí na ČVUT. V současnosti je prezidentem International Radiation Physics Society. Co tato funkce obnáší, jak se k ní člověk dostane a ještě mnohem víc se dozvíte na následujících stranách.

Co vás přivedlo ke studiu jaderné fyziky?
Měl jsem na gymnáziu vynikajícího učitele fyziky. Bohužel jenom jeden rok, jmenoval se František Lehar. S jeho synem, který byl posléze taky fyzik, a emigroval sice do Francie, ale po roce 1989 začal zase spolupracovat s českými institucemi, jsem se pak stýkal dlouhá léta. Tento pán mě nesmírně ovlivnil. Rozhodoval jsem se mezi fyzikou a chemií, fyzika zvítězila. A že to byla zrovna jaderná fyzika, to byl vliv jaderné fakulty, která v té době byla, dalo by se říci, nejprestižnější vysokoškolskou institucí vůbec v oboru přírodních a technických věd.

Jaké byly v té době přijímačky na Jaderku?
Dost obtížné. Já už nevím, kolik se nás hlásilo, ale tehdy byl numerus clausus, takže přijímali 150 lidí. Nějakým způsobem se mi povedlo se mezi těch 150 lidí dostat.

Jaký byl tehdy poměr holky-kluci?
Tehdy ještě nebyl takový fanatismus týkající se genderové rovnosti. Kdo se přihlásil, byl hodnocen stejně. Odhadoval bych, že jsme v ročníku měli okolo 10-15\% dívek. Tehdy jsme ještě neměli takové obory, jako je Radiologická fyzika, která směřuje do medicíny a o kterou třeba dívky mají větší zájem. Nedomnívám se, že by příliš mnoho dívek mělo zájem třeba o jaderné reaktory, i když se tam občas nějaká také vyskytne.

Jaké tenkrát byly ty hlavní obory?
Tehdy to bylo zaměřené opravdu hodně na jadernou a reaktorovou fyziku. Především tu byla katedra profesora Petržílky, což byla čistá jaderka, v podstatě experimentální jaderná fyzika. Pak tady byla teoretická fyzika, kterou vedl profesor Votruba. Záměrně uvádím jména, protože to jsou v dějinách české fyziky opravdu veličiny. Bohužel tyto katedry byly okolo roků 1967-68 administrativně převedeny na Matfyz. Mezitím byla založena Katedra dozimetrie, to prosadil pan profesor Běhounek, který byl původně na jaderné chemii, a poměrně silná orientace byla na jaderné reaktory, na materiály, už existovaly pevné látky, které ovšem byly hodně zaměřené na potřeby jaderného průmyslu a jaderné techniky. Matematické inženýrství je poněkud pozdější, stejně tak i záležitosti třeba kolem termojaderné syntézy, i když v době, kdy jsem nastupoval, byla termojaderná syntéza hit a předpokládalo se, že během několika desítek let, okolo 40-50, bude převedena do komerčního stavu. To se předpokládá dneska taky.

musilek

S tím souvisí trošku i další otázka. Jak jste si v 60. letech, dalo by se říct v období vašich jaderných začátků, představoval budoucnost jaderné fyziky? Jste zklamaný, nebo spíše příjemně překvapený?
Nejsem ani zklamaný, ani příjemně překvapený. Myslím si, že se rozvíjí způsobem celkem očekávaným. V jejích aplikacích to znamenaná především nové generace bezpečnějších, modernějších reaktorů. To se předpokládalo již dříve, že se reaktory budou vyvíjet. Čím jsem trošku zklamaný, je přístup v některých zemích k jaderné energetice, speciálně původně v Rakousku, kde to silně ovlivnil Zwentendorf a referendum o něm, a v poslední době i v Německu, protože to, co se tam děje, je v podstatě naprostý nesmysl. Ale co se týče České republiky, koneckonců i Slovenska, tedy někdejšího Československa, řekl bych, že rozvoj šel docela rozumně, a jde docela rozumně. Zejména pokud se z toho vypustí některé politické aspekty a politické ambice některých lidí.

Jak dlouho už na Jaderce učíte?
Absolvoval jsem v roce 1968. Pak jsem nastoupil na tři roky do Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky, který už dneska neexistuje, padl za oběť nástupu raného kapitalismu v tehdejším Československu. V roce 1971 jsem se sem vrátil. Nejdřív jako výzkumný pracovník a zhruba od roku 1975 jako učitel. Mimochodem musím říci, že těch tří let ve výzkumném ústavu rozhodně nelituji, protože to bylo seznámení s něčím jiným, než je vysoká škola. I když samozřejmě režim výzkumné práce a atmosféra ve výzkumných ústavech byla trochu odlišná od toho, jak to vypadá dneska. Já jsem z toho byl ještě rok na vojně, ale i tak to stačilo k širšímu pohledu na život.

U čeho jste byl na vojně?
U chemiků. Studenti z naší fakulty chodili prakticky výhradně k chemickému vojsku, které ovšem nemělo na starosti jenom chemii, ale i jaderné výbuchy, tedy jaderné zbraně. Nás většinou orientovali více k záležitostem vyhodnocování jaderných výbuchů. Ta vojna samozřejmě byla nepříjemná, protože to byla ztráta času.

Ale je na to spousta legračních vzpomínek.
Fakt je, že nevím, o čem se dnešní studenti nevojáci baví v hospodě u piva. *smích*

Myslíte si, že by měli současní kluci jít na vojnu?
Ne. Je to skutečně ztráta času a sice, byl to „jenom“, rok, ale přece jen to bylo přerušení kontinuity studia z hlediska poznávání. Na druhou stranu jsem se tam seznámil s různými typy lidí. Nejenom s lidmi v negativním smyslu, ne všichni vojáci jsou úplně blbí, člověk pozná i pár docela zajímavých pánů. Na vojnu jsem nastoupil 1. srpna 1968, a to k vojenskému útvaru, kam odkládali důstojníky, kteří ze zdravotních důvodů už nemohli dělat svou profesi, např. letci. Byli to inteligentní lidé a jejich rozbory akce, kterou tady prováděla sovětská armáda, byly nesmírně zajímavé. Ale přesto, kdybych se mohl nějakým rozumným způsobem vojně vyhnout, tak bych to určitě udělal.

Na FJFI i na ČVUT jste zastával řadu důležitých funkcí. Podařilo se Vám v některé z nich dosáhnout něčeho skutečně významného?
No… domnívám se, že v čase, kdy jsem dělal děkana na této fakultě, se podařilo trochu změnit koncepci fakulty. Už tehdy existoval velmi nešťastný způsob financování vysokých škol, kdy značná část peněz jde podle počtu studentů. Což znamená, že sto špatných studentů je po finanční stránce pro školu lepší než devadesát devět dobrých. Nemělo by to tak být, ale je to tak. A domnívám se, že takovou užitečnou věcí bylo, nebyla to tedy jen má zásluha, ale celého vedení, že jsme poněkud uvolnili konzervativní názor, že tato fakulta by měla mít málo studentů. Čili, takový ten boom, kdy místo 400 studentů má fakulta řádově přes tisíc, začal v tomhle období. Dále bylo v tomto období založeno pracoviště v Děčíně. Takže to bych viděl jako takové hlavní záležitosti v době mého děkanování, které vedly k tomu, že fakulta žije finančně docela rozumně a dobře. Mimo to se zavedly v té době nové obory, posílila se třeba „čistá“\, jaderná fyzika, kdysi prakticky úplně předaná Matfyzu. Z pozice prorektora pro vědu a výzkum se mi podařilo více akcentovat význam výzkumu a vědy na škole, a to nejen na naší fakultě, ta na to byla zvyklá, ale i ve směru k dalším fakultám. Jinak já rozhodně nejsem žádný revolucionář.

Letos jsou po dlouhé době obnoveny přijímací zkoušky do prvního ročníku bakalářského studia. Jaký na to máte názor?
Myslím si, že pokud se je podaří udělat tak, aby nám nesnížily podstatně počet přijímaných studentů, je to dobře. To přijímání bez přijímacích zkoušek představuje totiž určité, řekněme, snížení prestiže školy. Ale zároveň to je právě otázka finanční a nesmyslného způsobu financování vysokých škol, a proto se na to dívám trošku rozporně, ono nám to bezpochyby odbourá aspoň část prváků, kteří sem přišli přežít první ročník a pak jít někam jinam.

Ten současný systém to totiž dovoluje.
Ten to dovoluje, oni se sem přihlásí, jsou přijatí, a kolikrát je člověk při výuce ani nevidí.

Máte pocit, že by teď studenti byli „hloupější“?
Ne, nejsou hloupější, jsou jenom jinak připravení a mají širší zájmy, širší možnosti, co je může rozptylovat. To nesouvisí s inteligencí. To souvisí se soustředěním na daný obor. Řada z nich je méně soustředěných a bohužel je příprava ze střední školy v mnoha případech horší, než bývala, dokud byl takový méně uvolněný systém. Navíc kreditový systém je v celoevropském měřítku nutný, usnadňuje výměny studentů, ale problém spočívá v tom, že řada čerstvě nastoupených studentů s tím počítá, udělá si nějaké lehčí předměty a hrne ty obtížnější před sebou. A to bohužel nejde, protože na to potom nutně musí dojet.

Chystá se změna studijního řádu, zahrnuje i možnost povinnosti docházky na přednášky. Co si o tom myslíte?
Nikdy jsem nevyžadoval, aby studenti povinně chodili na přednášky. Vždycky mě zajímalo pouze to, jestli ty věci, co na přednáškách povídám, přijmou a jestli je budou umět u zkoušek. Bohužel se to u některých studentů projevilo tím, že jsem je u těch zkoušek recykloval několikrát. Ale koneckonců student vysoké školy je dospělý člověk, měl by vědět, co dělá, a měl by vědět, co je pro něj užitečné a co ne.


Jste členem několika mezinárodních organizací týkajících se radiologické fyziky, jako například společnosti International Radiation Physics Society (IRPS), které jste prezidentem. Jak jste se k funkci dostal a co členství obnáší?
Do společnosti IRPS jsem se dostal, když se uvolnily možnosti cestování a vyjíždění na konference. Vyjel jsem na mezinárodní sympozium o radiační fyzice, což je pravidelná jednou za tři roky pořádaná akce právě touto společností. To se konalo v Dubrovníku. Seznámil jsem se tam s řadou lidí a dověděl jsem se o existenci a funkci této společnosti a že je rozumná a užitečná. Takže následně jsem měl zájem jednu z těchto konferencí uspořádat tady v Praze. Skutečně se nám ji podařilo zorganizovat v roce 2000. V této souvislosti jsem se zároveň dostal do výboru společnosti, ten je složen z prezidenta, řady regionálních viceprezidentů a několika dalších členů. Já byl viceprezidentem pro Střední a Východní Evropu. Tím, že jsem se ve společnosti poněkud angažoval, se nakonec stalo i to, že mě zvolili prezidentem na právě probíhající tříleté období.

Co je náplní Vaší práce? O co se společnost stará?
Ona by měla integrovat radiační fyziky v celosvětovém měřítku. Samozřejmě hlavní spojování je na konferencích. V době, kdy jsem se stal členem výboru, bylo jednou za tři roky už zmíněné sympozium o radiační fyzice. V průběhu času paralelně běžela, také jsem se toho účastnil, konference, která má tak složitý název že si ho přesně nepamatuji, zkratku má IRRMA. Je o aplikacích ionizujícího záření ve všech možných oborech. Podařilo se do společnosti zaintegrovat i tuto konferenci a skupinu lidí, která ji pořádala. Teď nedávno byla tady v Praze první mezinárodní konference o dozimetrii a jejích aplikacích, která je také pod záštitou IRPS. Takže teď vlastně společnost spoluorganizuje mezinárodní konferenci každý rok. Což pochopitelně dává poměrně značné možnosti k tomu, aby se lidé setkávali a domlouvali se třeba na společných projektech a spolupráci. Zajímavý je také pravidelný elektronický bulletin společnosti pro členy.

Ovlivnil výbuch v Černobylské elektrárně v dubnu 1986 Vaši práci? Jak na ní tehdejší jaderný svět reagoval?
Myslím si, že moji práci nijak neovlivnil. Koneckonců na dozimetrii se nic nezměnilo. Bohužel byl dost ošklivě zneužit různými environmentalistickými organizacemi ke změně pohledu na jadernou energetiku jako takovou. Já dokonce, když chci provokovat, tak konstatuji a vysvětluji, že vlastně černobylská havárie byla příkladem bezpečnosti jaderné energetiky, protože na poměrně zastaralé a rozhodně ne dokonalé koncepci reaktoru dělala obsluha takové zhovadilosti, že kdyby se to dělo v jakémkoliv jiném odvětví, v chemičce nebo továrně na výbušniny, tak nebude celá akce trvat řadu hodin, než dojde k havárii, ale poletí to do vzduchu okamžitě. Vznikl z toho problém pro celou jadernou energetiku i pro oblast využití jádra jinde než v energetice, pro jiné průmyslové technologie, celé se to zpomalilo. Na druhou stranu to vedlo k zvýšenému zájmu o bezpečnostní aspekty jaderných reaktorů a myslím si, že to do jisté míry stimulovalo i některé nové koncepce. Takže celé to, o čem se hovoří, tzv. Generation IV jaderných reaktorů, by možná bez Černobylu vypadala dost jinak. Ale tohle je pohled z venku, nejsem reaktorář.

A jak se řešilo, když se to stalo? Oni se snažili to hodit trochu pod pokličku.
Oni to samozřejmě nemohli úplně hodit pod pokličku, protože oblak radionuklidů putoval nejenom po Ukrajině a po tehdejším SSSR, ale přesáhl hranice. Takže bylo jasné, že se něco stalo. Já do měření kolem nebyl zapojený, to měřily naše hygienické orgány, ty na to byly příslušně vybaveny.

Nyní nám dovolte několik otázek na Váš osobní život. Čemu se věnujete ve volném čase?
Například mám docela rád umění, třeba výtvarné umění, také rád cestuji, a pokud mám na cestách čas, navštěvuji různé galerie.

Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Nehraju, jsem hudební antitalent, sice mám hudbu rád, ale i když si občas zpívám, tak z opatrnosti jen když jedu sám autem a rychlost se blíží k devadesátce a mám jistotu, že mě nikdo neslyší. Ale jinak mám hudbu rád.

Co je Vaše oblíbená destinace? A kam jezdíte nejčastěji?
Nejčastěji cestuji do Bruselu, který jako město není moc atraktivní, ale při cestování v rámci práce člověk nemá stejně moc času na turistické záležitosti. Takže do Bruselu cestuji nejradši tak, že si ráno sednu do letadla a jedu do práce a večer si zas vezmu letadlo z práce. Opravdu při těchto pracovních cestách si člověk nijak zvlášť moc nezaturistí. A jinak mým oblíbeným místem je Paříž nebo obecně Francie, kam jezdím zase víc jako turista než pracovně.

Čím jste chtěl být, když jste byl malé dítě?
Dost dlouhou dobu jsem chtěl být námořníkem. To tehdy nebylo tak úplně nerealistické, protože tehdy ještě pan Viktor Kožený nezlikvidoval českou obchodní flotilu, takže tehdy to skutečně šlo. Pak mi rodiče začali vysvětlovat, že když nejím rád ryby, tak by se mi to na lodi moc nelíbilo, protože jsou námořníci asi dost rybami krmení, tak jsem tuto myšlenku opustil.

Kdo je Vaším fyzikálním vzorem? Máte-li nějaký.
Mě ještě učili v podstatě nejvýznamnější čeští fyzikové 50. a 60. let, o kterých jsem se už zmínil: V. Petržílka, F. Běhounek a V. Votruba, a já myslím, že z nich si opravdu mohl vzít člověk příklad. To byly skutečné osobnosti, které mě ovlivnily, když už nemluvím o středoškolském panu profesorovi Leharovi, který byl učitel fyziky a ne fyzik jako takový z hlediska výzkumu, ale taky mě ovlivnil. Z mezinárodního hlediska tam je těch osobností hodně, já jsem orientován spíše k experimentálním záležitostem než teoretickým, čili třeba přístup k problémům a invenčnost, kterou člověk pozoruje u Ernesta Rutherforda, je také něco naprosto příkladného.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Dva syny a čtyři vnoučata. A jinak z odborné stránky to, že jsem měl možnost něco udělat pro fakultu, a z hlediska prestiže asi volba prezidentem Mezinárodní společnosti pro radiační fyziku.

Kateřina Chytrá

Zuzana Kovácsová


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>