Jak jste již jistě zaregistrovali, naše fakulta oslaví v září tohoto roku krásné kulaté výročí – bude jí již 60 let. K této příležitosti jsme oslovili pana profesora Krause, úspěšného novináře a autora mnoha populárně-naučných knih, aby nám ve čtyřdílném seriálu osvětlil historický vývoj jaderné vědy, který vedl postupně ke vzniku naší fakulty.
let

O zahájení československého jaderného výzkumu po roce 1945 se kromě Viléma Santholzera a Františka Běhounka zasloužil také Václav Petržílka. Z jeho iniciativy začal být v červnu 1946 projednáván rozvoj atomových oborů u nás a sestavena komise pro vypracování návrhu na zřízení Ústavu pro atomovou fyziku České akademie věd a umění. Hlavními úkoly ústavu mělo být soustavné bádání v oboru atomové fyziky a výzkum praktického využívání atomové energie pro účely technické, biologické i lékařské.
siman
Přestože řada cílů navrhovaného ÚAF se překrývala s činností již existujícího Státního radiologického ústavu, k dohodě o spolupráci nebo dělbě práce mezi oběma institucemi nedošlo.

Koncem roku 1946 vypsala Komise ČAVU pro Ústav atomové fyziky dvě stipendijní místa v některém zahraničním ústavu zabývajícím se atomovou fyzikou. Na jedno z nich nastoupil v dubnu 1947 absolvent brněnské techniky elektrotechnický inženýr Čestmír Šimáně, druhé obsadil asistent Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy fyzik Josef Beneš. Čestmír Šimáně pracoval v Collège de France u profesora Frédérica Joliota–Curie, Josef Beneš na Stockholms universitet u profesora Manne Siegbahna. [Poznámka]

Č. Šimáně i J. Beneš působili později na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, J. Beneš v letech 1971–1983 na Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu.

Když se Čestmír Šimáně po návratu z Francie v roce 1948 stal prvním zaměstnancem Ústavu atomové fyziky, byla jeho pracovištěm jedna z laboratoří Václava Petržílky ve Fyzikálním ústavu UK. Teprve další rok získal ÚAF budovu bývalého parního mlýna v Praze–Hostivaři. Po nezbytných stavebních úpravách se v něm podařilo instalovat a v dubnu 1951 uvést do provozu urychlovač protonů a deuteronů zakoupený od švýcarské firmy Haefely a umožňující jaderné transmutace.

V roce 1953 byl Ústav pro atomovou fyziku začleněn do Československé akademie věd (založené 17. listopadu 1952) pod názvem Laboratoř nukleární fyziky (LNF) ČSAV. Zaměření jejího výzkumu bylo podmíněno výstavbou těžkovodního reaktoru s přírodním uranem, a to – za tehdejších podmínek trvalého utajování poznatků a technologických informací v oblasti jaderného výzkumu a embarga na nezbytné přístroje, materiály a zařízení – vlastními silami. Práce se rozběhly velmi rychle. V krátké době byl vypracován postup poloprovozní výroby nukleárně čistého kovového uranu včetně metody ke kontrole jeho čistoty a technologie výroby těžké vody a nukleárně čistého grafitu.

Pro další vývoj československého jaderného programu mělo rozhodující význam mezinárodní uvolnění v nevojenském využívání jaderné energie v polovině padesátých let:

• Na VIII. Valném shromáždění OSN v prosinci 1953 vystoupil americký prezident Dwight Eisenhower s přednáškou Atomy pro mír, v níž se kromě jiného vyslovil pro založení mezinárodní agentury, která by zbrzdila závody v jaderném zbrojení a otevřela cestu k mezinárodní spolupráci při mírovém využití jaderné energie – samozřejmě za účinné kontroly zamezující zneužití této spolupráce pro vojenské účely.

• O rok později, 4. prosince 1954, byl do rezoluce přijaté IX. Valným shromážděním OSN zařazen návrh na svolání mezinárodní konference o mírovém využití jaderné energie v roce 1955
a na vytvoření mezinárodního orgánu pro atomovou energii. [Poznámka].

Místem konání této konference (8.–20. srpna 1955) se stala Ženeva. Pozvány byly všechny státy OSN, 73 z nich obeslalo konferenci svými zástupci, celkový počet účastníků dosáhl čísla 1428. Československá delegace měla 17 členů, kteří vystoupili se 7 referáty; např. Čestmír Šimáně přednášel o využití radioizotopů v Československu, Ferdinand Herčík z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně o perspektivách atomové energie z hlediska radiologie.
Na druhé konferenci, uspořádané v září 1958 opět v Ženevě, se vedle jaderné technologie a materiálové problematiky zájem soustředil především na projekty a výstavbu jaderných elektráren a na řízenou termonukleární reakci k získávání jaderné energie. Československá delegace měla 32 členů. Závěry konference přispěly ke zřízení Ústavu fyziky plazmatu ČSAV, jehož úkolem bylo podílet se na výzkumu a řízení termonukleární reakce. ÚFP vznikl 1. ledna 1959 s názvem Ústav vakuové elektroniky ČSAV; na ÚFP byl přejmenován v roce 1963.

Zatímco konference se do roka od přijetí rezoluce OSN uskutečnila, ustavení mezinárodní organizace trvalo mnohem déle. Bylo třeba dořešit takové otázky jako např. vazbu na Radu bezpečnosti OSN, vztah k problematice jaderného odzbrojení, organizační formy, kterými se tato organizace bude ve své činnosti řídit atd. Návrh stanov vypracovali zástupci USA, Velké Británie, Kanady, Austrálie, Belgie, Portugalska a Jihoafrické Unie. K projednání připomínek a zpracování definitivního návrhu stanov byly vládou USA v říjnu 1955 přizvány další čtyři země nejvíce rozvinuté v oblasti využívání atomové energie: Brazílie, Československo, Indie a SSSR. Základní dokumenty nové organizace nazvané International Atomic Energy Agency (Mezinárodní agentura pro atomovou energii – MAAE) schválili účastníci generální konference všech členských států OSN v září 1957 ve Vídni.

Posláním agentury bylo snažit se urychlit a rozšířit přínos atomové energie k míru, zdraví a hospodářskému rozvoji v celém světě, zajistit, pokud to bude v jejích silách, aby pomoci, kterou by sama poskytla nebo která by byla poskytnuta na její žádost či pod jejím dohledem, nebylo využito k podpoře vojenských cílů.

Členství v MAAE přineslo Československu určité povinnosti, např. spoluúčast na financování činnosti agentury nebo souhlas, že československé radioaktivní materiály a provoz československých jaderných zařízení budou podřízeny kontrole agentury. Na druhé straně vytvořilo také řadu příležitostí pro rozvoj československých jaderných oborů: stáže odborníků v zahraničí, podpory vědeckých projektů, snazší přístup k novým vědeckým poznatkům a technologiím.

Československá vláda nabídla MAAE ještě před 2. ženevskou konferencí bezplatně československé technické a odborné publikace z jaderné energie, československý přírodní uran (bližší specifikace byla podmíněna sdělením potřeby členských států, a to jak co do množství tohoto materiálu, tak jeho formy), deset československých konzultantů a expertů v oblasti použití radioizotopů, reaktorových programů, biologicko–zdravotní problematiky a zacházení s radioaktivními látkami, příspěvek ve výši 100 tisíc Kčs do tzv. operativního fondu s tím, že bude realizován dodávkou tuzemských přístrojů, 13 stipendijních míst pro rozvojové země na Fakultě technické a jaderné fyziky (5), Střední průmyslové škole jaderné techniky (3), v Ústavu jaderné fyziky ČSAV (5) a 2 místa technické praxe v oboru radiobiologie v Biofyzikálním ústavu ČSAV.

Ze strany MAAE byla uzavřena řada smluv s československými vědeckými kolektivy nebo pracovišti; např. v roce 1961 poskytla agentura na řešení našich vědeckých projektů 48 600 USD.

• V lednu 1955 nabídl Sovětský svaz zemím východního bloku spolupráci v jaderných oborech formou dodávky výzkumných reaktorů, cyklotronů, van de Graafových generátorů [Poznámka] a vyškolení velkého počtu pracovníků v nejrůznějších odvětvích jaderné fyziky, chemie a energetiky, a to na sovětských vysokých školách i výzkumných ústavech. Tato aktivita, bezpochyby motivovaná politickými zájmy, znamenala sice ukončení samostatného československého jaderného výzkumu (a tedy i představ, že se v jaderné energetice staneme soběstačnými – od suroviny až po zpracování vyhořelého jaderného paliva), zároveň však úsporu času potřebného pro vývoj reaktoru a cyklotronu.
Sovětská nabídka vědecko–technické a výrobní pomoci při rozvoji výzkumu a využití jaderné energie pro mírové účely byla velmi rychle konkretizována:

Van de Graafův urychlovač byl v Československu později postaven vlastními silami.
petrzilka

• Vládním usnesením z 10. června 1955 vznikl Ústav jaderné fyziky podřízený zpočátku zvláštnímu výboru ustavenému při předsednictvu vlády. Jeho základem byla dosavadní Laboratoř pro nukleární fyziku ČSAV, ředitelem se stal Čestmír Šimáně.

ÚJF měl čtyři hlavní úkoly: provádět základní a aplikovaný výzkum v oboru jaderné fyziky, radiochemie a jaderné energetiky, zaměřený zvláště na využití výsledků v energetickém hospodářství ČSR, jakož i ve vědě a v praxi jiných oborů, zvláště v průmyslu, zemědělství a ve zdravotnictví,pečovat o rychlé převádění výsledků do praxe, zvláště v oblasti využití radioizotopů,vyrábět radioizotopy a radioaktivní sloučeniny k širokému využití ve vědě a v národním hospodářství,vychovávat vědecké aspiranty a vydávat odborné publikace.

V červnu 1956 byl Ústav jaderné fyziky zařazen zpět do ČSAV a za další tři roky přejmenován na Ústav jaderného výzkumu; tento název lépe vystihoval široký obor jeho působnosti, zahrnující nejen jadernou fyziku, ale i jadernou chemii a jadernou energetiku.[Poznámka]

V lednu 1972 došlo k rozdělení ÚJV ČSAV na tři samostatná pracoviště: Ústav jaderného výzkumu, který byl z ČSAV vyčleněn pod správu Československé komise pro atomovou energii, Ustav jaderné fyziky ČSAV a Laboratoř radiologické dozimetrie ČSAV. Po dalších změnách na přelomu dvacátého a jednadvacátého století je české středisko jaderného výzkumu v Řeži u Prahy tvořeno dvěma nezávislými, avšak úzce spolupracujícími ústavy: veřejnou výzkumnou institucí Ústav jaderné fyziky AV ČR a akciovou společností Ústav jaderného výzkumu.

• V březnu 1956 byla podepsána dohoda o pomoci Sovětského svazu při výstavbě první československé jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. Později (1966, 1970) přibyly ještě dohody týkající se budování dalších československých jaderných elektráren.

• Koncem srpna 1955 vznikla na Karlově univerzitě Fakulta technické a jaderné fyziky. Téhož roku byla v Praze založena Střední průmyslová škola jaderné techniky.[Poznámka]

Mnoho absolventů, které za dvě desítky let své existence vychovala, pokračovalo ve studiu na FTJF.

• Zjara 1956 došlo na prezidiu Akademie věd SSSR k podpisu mezinárodní smlouvy o zřízení Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Jeho členy se staly SSSR, Československo, Německá demokratická republika, Korejská lidově demokratická republika, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Mongolsko, Čína, Vietnam a Kuba. V čele ústavu stál ředitel (zpravidla z vědců SSSR) se dvěma náměstky z řad vědeckých pracovníků členských států.
[Poznámka]

Prvním náměstkem v historii SÚJV byl prof. Václav Votruba. Později tuto funkci vykonávali také Čechoslováci prof. Ivan Úlehla a prof. Čestmír Šimáně.

V SÚJV měli fyzici možnost pracovat na unikátních experimentálních zařízeních, zejména po vybudování pulzních rychlých reaktorů a urychlovače těžkých iontů, a navazovat osobní kontakty s významnými vědci celého světa. Ústav byl pro československou fyziku v oblasti nízkých i vysokých energií školou, na níž vyrostli naši specialisté pracující nejen v dnešním Ústavu jaderné fyziky AV ČR, v ÚJV a na vysokých školách, ale i v mnoha zahraničních výzkumných institucích.

Na závěr citujme slova Čestmíra Šimáně z jeho vzpomínkové knihy Život mezi atomy(2005): „Po dobu prvních čtyř desetiletí dvacátého století byla jaderná fyzika akademickou vědou, zdánlivě bezúčelnou[Poznámka], bez perspektiv převratných aplikací. Výzkum na uranovém problému byl lacinou záležitostí. Stál jenom platy několika fyziků a chemiků, jejichž hlavním posláním navíc byla v mnoha případech pedagogika. Přístrojové vybavení bylo tak primitivní, že bylo až geniální.[Poznámka]

Těžko lze uvěřit, že ještě začátkem třicátých let dvacátého století mohl průkopník jaderné fyziky Ernest Rutherford tvrdit: „Každý, kdo očekává, že přeměny atomových jader budou zdrojem energie, se oddává čiré fantazii.“
„Doby, kdy se s malými prostředky daly učinit velké objevy, jsou nenávratně pryč“, vzpomínal už před půl stoletím laureát Nobelovy ceny za fyziku Pjotr Leonidovič Kapica.}Hlavním motorem výzkumu byla touha po poznání. Objev štěpení nebyl ani předvídán, natož pak plánován. Přesto uvedl v pohyb obrovské výrobní síly lidské společnosti. Je dokladem nesmírného významu základního výzkumu, ovšem skutečně základního, na samé hranici mezi známým a neznámým.“

Prof. RNDr. Ivo Kraus, DrSc., FEng., dr.h.c.


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>