Jednoho deštivého dne se naše redakce vydala na katedru známou neznámou – Katedru inženýrství pevných látek. Jejím cílem byla pracovna pana profesora Krause, fyzika se spisovatelskými sklony, a to velice úspěšnými – o jeho umu jste se mohli sami přesvědčit v historickém cyklu vycházejícím poslední rok v našem časopise. Jak se dostal ke studiu fyziky, jak vzpomíná na profesora Běhounka, co znamenají všechny jeho tituly, proč začal psát a ještě mnohem víc, se dozvíte na následujících řádcích.

kraus

Vědecká část

Jak jste se vlastně dostal ke studiu fyziky?
Na gymnáziu mě bavilo více předmětů – česká literatura, němčina, matematika, fyzika, zeměpis i dějepis. Maturita (1954) nebyl žádný problém, a protože průměr mých známek se příliš nelišil od 1.0, mohl jsem jít bez přijímaček na kteroukoliv školu; samozřejmě kromě uměleckých oborů nebo architektury.

Nějaký čas jsem se rozmýšlel mezi Filozofickou fakultou a MatFyzem, Jaderka tehdy ještě nebyla. Při rozhodování mně pomohla náhoda, resp. brožura od Františka Běhounka s názvem K jádru hmoty, kterou po válce v edici Cesta k vědění vydala Jednota československých matematiků a fyziků. V úvodu autor sliboval, že to je psané velmi přístupnou formou pro široký okruh čtenářů. Já měl těsně před maturitou, a přesto většině textu nerozuměl. Zvítězila zvědavost: půjdu studovat fyziku. Trvalo však dva roky, než jsem Běhounkovu knížku s pochopením dočetl. Pan profesor své čtenáře poněkud přecenil. *smích*

Můj oblíbený spisovatel byl Vladimír Vančura, jeho příběhy jsou básněmi v próze. Povoláním lékař, posláním spisovatel. A Františka Běhounka už tehdy také každý znal spíše kvůli jeho knížkám dobrodružných příběhů než vědeckým pojednáním. Rozhodl jsem se živit fyzikou a psaní provozovat jako koníčka.

Co jste vystudoval za obor?
Původně to měla být astronomie. Jenomže během prvních dvou ročníků jsme měli plnou hlavu matematiky, někdy až 14 hodin týdně, a na sledování astronomických novinek mně jednoduše nezbyl čas. A když k nám v pátém semestru přestoupil z brněnské Přírodovědecké fakulty Jiří Grygar (pozn. red.: Nyní všem jistě známý astronom a astrofyzik.), pochopil jsem, že bych měl původní představy o své profesionální budoucnosti „aktualizovat“. Jura přišel do Prahy jednoznačně vyhraněný a v mých očích už tehdy jako zkušený astronom. Bez jakýchkoliv problémů jsem hvězdy vyměnil za atomy a začal studovat jadernou fyziku. Na astronomii ani na Juru jsem nezanevřel, dodnes je spolehlivým přítelem, několikrát byl i kmotrem při křtu mých knížek z historie přírodních věd.

Jaderná fyzika pro mne znamenala nový svět. Profesor František Běhounek mě s ní na gymnáziu seznámil a při zkoušce z dozimetrie v únoru 1959 se přesvědčil, že je naše známost opravdu vážná.

Jaké bylo Vaše vědecké zaměření?
Poslední semestry studia jsme měli přednášky obecnějšího charakteru na MatFyzu, speciálnější na Jaderce. K těm druhým patřila např. Neutronová fyzika a reaktory, Experimentální metody jaderné fyziky, Urychlovače nabitých částic, Spektroskopie atomového jádra. Diplomku mně vedl František Lehar (pozdější čestný doktor ČVUT) na katedře jaderné fyziky FTJF u profesora Václav Petržílka. Téma bylo velice aktuální – výzkum vlastností kapalinového scintilátoru p-terfenyl v toluenu na záření gama radioaktivního Co-60. Sledoval jsem závislost účinnosti při různé koncentraci p-terfenylu, různé teplotě apod.

Studium končilo ve třech etapách: začátkem května obhajoba diplomové práce, za další dva týdny zkouška z marxismu-leninismu a v polovině června z fyziky. Komise byla smíšená z pedagogů MFF a FTJF, někoho jsme znali, někoho ne. Zcela neznámý pro nás byl tehdy docent Valenta, teoretický fyzik, obávaný – podobně jako profesor Apfelbeck – pro svou náročnost. Státnice jsme skládali najednou čtyři, postupně u čtyř examinátorů v rozích posluchárny. Na každý předmět byla zhruba hodina. Já měl štěstí, protože jsem jako první šel k docentu Valentovi. Po ránu ještě svěží jsem uměl teoretickou fyziku tak, jako snad nikdy před tím. Tehdy se vlastně rozhodlo o mé budoucí odborné kariéře. Jako jedinému z osmi končících jaderných fyziků mně FTJF nabídla místo asistenta na katedře prof. Petržílky a o rok později příležitost být mezi prvními třemi členy nově založeného Kabinetu fyziky pevných látek.

Jak jste se dostal na Jaderku?
V roce 1959, kdy jsem absolvoval na FTJF jako promovaný fyzik specializaci jaderná fyzika, se do prvního zaměstnání nastupovalo na umístěnku. Ze třech možností – FTJF, ČKD Polovodiče, Ústav jaderného výzkumu ČSAV v Řeži – mně nejvíce potěšila nabídka pracovat na fakultě. Finanční podmínky na fakultě byly sice horší než v ČKD nebo v ÚJV, jenomže odmítnout práci u takové osobnosti československé fyziky, jako byl profesor Petržílka, to snad ani není vůbec možné.

O jeho vztahu ke studentům se vyprávějí doslova legendy. Mohu k nim přispět i svou vlastní zkušeností. Jednou se mě zeptal, jak se daří a co moje scintilační sonda. Opatrně jsem si postěžoval, že mám problém s výrobou jejího krytu. Věděl jsem, v které továrně by to rychle a dobře zhotovili, ale rozhodně ne jen pro studentovy modré oči. Pan profesor nepokýval ustaraně hlavou, ale požádal, ať mu příslušné továrně domluvím příští týden návštěvu. Jeli jsme společně fakultním autem, vedení podniku si předem zjistilo, že pan profesor pracoval před válkou v cambridgeské Cavendishově laboratoři, poseděli jsme u kávy a za pár dnů byl kryt sondy hotový.

Jaký je Váš vztah ke studentům?
Řekl bych kolegiální, možná i vřelejší, protože mám čtyři vnoučata – vysokoškoláky. Jeden vnuk je posluchačem našeho matematického inženýrství. Studium je sice v téhle době vaše hlavní zaměstnání, vedle něj ale musíte stihnout i všechno ostatní, co je vlastní vašemu věku.

A jaký je Váš nejhumornější zážitek s nimi?
Víte, humorná příhoda, to vám řeknu spíš, co se stalo mně, a to (pozn. red.: V tu chvíli zazvonil telefon, na jehož druhém konci byl profesor Bruno Sopko, s nímž pan profesor Kraus domlouval návštěvu dvaadevadesátiletého pana Michala Krajčíka, autora prvního funkčního tranzistoru, zkonstruovaného po válce v Tesle Pardubice.) když jsem dělal zkoušku u profesora Běhounka z dozimetrie a ochrany před zářením. Já šel první a prostě jsem uměl. Pan profesor zkoušení asi moc nemiloval, protože se zeptal: ,,A co ostatní, taky jsou dobře připraveni?“ A já řekl, že jistě alespoň jako já. ,,Tak tak ať mi sem pošlou indexy.“

Jak jste se dostal právě na KIPL?
Po šesti měsících na katedře jaderné fyziky u profesora Petržílky jsem odsloužil vojenskou prezenční službu a v září 1960 se znovu hlásil v Břehové do práce. Hned na vrátnici mě čekal vzkaz docenta Valenty, abych ho navštívil. Snad ještě ten samý den jsem se dozvěděl, že má na FTJF připravit výuku v oboru fyziky pevných látek a že bych mohl být u toho. Znamenalo to ovšem doučit se nový obor. Docent Valenta mně doporučil učebnice, hlavně však domluvil stáž v Ústavu technické fyziky ČSAV v rentgenografické laboratoři profesorky Adély Kochanovské. Zvládnutí techniky rentgenové difrakce mělo být přípravou pro neutronovou difrakční analýzu magnetických struktur, kterými se docent Valenta jako magnetik zabýval. Nemohl jsem mít lepší učitelku. Mnoho let jsem s ní spolupracoval, pod jejím vedením vypracoval kandidátskou disertaci Studium struktury slinutých karbidů wolframu pomocí rentgenografického měření vnitřních pnutí, sepsal habilitační práci Aplikace rentgenové tenzometrie na výlisky z kovových prášků a nechal se inspirovat k rentgenografickému výzkumu nehomogenních napěťových polí.

Plány profesora Valenty s neutronografií magnetických látek se shodou okolností nikdy neuskutečnily. Díky profesoru Šimáně jsem sice absolvoval praxi u neutronového difraktometru v Ústavu jaderných výzkumů ve Swierku, krátce po mém návratu do Prahy však na fakultě došlo k několika zásadním změnám. Tou nejvýznamnější pro mne byl Valentův odchod na MatFyz. Zůstal jsem proto i nadále věrný rentgenu a krystalům (pozn. red.: Na zdi v pracovně pana profesora Krause visí zarámováno: Čestný člen krystalografické společnosti.). Rentgenografie a aplikace rentgenových difrakčních metod jsou předmětem mých pěti knižních publikací. Úvodu do strukturní rentgenografie z roku 1985 předcházela v české rentgenografické literatuře jen příručka Zkoušení jemné struktury materiálu Röntgenovými paprsky, kterou paní profesorka Kochanovská vydala ještě za druhé světové války. (pozn. red.: Poté pan profesor odcitoval Hemingwaye. Tento citát mu opět visí zarámovaný v pracovně: Nejdřív se musíš naučit tomu, o čem píšeš, pak se musíš naučit psát. Na jedno i druhé padne celý život.)

Získal jste mnoho titulů – jak před jménem, tak za ním. Mnozí z nás ale netuší, co některé z nich vlastně znamenají. Mohl byste to našim čtenářům osvětlit?
Akademický titul RNDr. (rerum naturalium doctor – doktor přírodní věd) je u nás udílen od roku 1920, kdy došlo k oddělení přírodovědeckých fakult od fakult filozofických; později byla tradice dvakrát (1953-1966 a 1990-1997) přerušena. Já jsem titul získal v roce 1967 na MFF UK; tématem mé disertace bylo Studium struktury slinutých karbidů wolframu pomocí rentgenografického měření vnitřních pnutí.

Vědecká hodnost DrSc. (doctor scientiarum – doktor věd) mně byla udělena v roce 1989 na ČVUT po obhajobě disertační práce Rentgenografie nehomogenních napěťových polí.

FEng. – Fellow of Engineering – je označení člena Inženýrské akademie České republiky. Mezi asi stovkou inženýrů se fyzici v IA ČR dají spočítat na prstech jedné ruky; od roku 1996 k nim patřím také já.

Titul dr. h. c. (doctor honoris causa – čestný doktor) udělují některé vysoké školy obvykle svým mnohaletým (většinou zahraničním) spolupracovníkům nebo významným politikům. Můj diplom osvědčující přiznání čestného doktorátu vydala v roce 2000 Sibiřská státní aerokosmická univerzita v Krasnojarsku.

Do města na Jeniseji v centrální Sibiři mě v říjnu 1989 pozval kolega ze sankt-petěrburské polytechniky, s nímž jsem koncem osmdesátých let napsal monografii Rentgenová tenzomeztrie. On sám na Sibiř odešel za lépe placenou prací v bezvadně vybavených univerzitních laboratořích. Do pamětní knihy školy jsem se tehdy zapisoval jako vůbec první cizinec. Krasnojarsk byl totiž až do září 1989 městem, kam cizinci nesměli. Není divu, v tamních závodech se vyráběly a stále ještě vyrábějí rakety a komunikační družice. Moje první pracovní cesta do Krasnojarska trvala jen dva týdny. Za čtyři roky jsem tam jako hostující profesor přednášel v zimním semestru krystalografii a rentgenovou difrakční analýzu. Podzim je na Sibiři krátký, zima nekonečná, a dokud nenapadne sníh, nejen mrazivá, ale tmavá. Přes den jsem byl ve škole, o dlouhých večerech začal psát. Z příprav na přednášky vznikl později text Základy fyziky kondenzovaného stavu látky – po dvou letech schvalování vytištěný s doložkou učebnice fyziky na univerzitách v Ruské federaci. V roce 1993 byla podepsána mezi Sibiřskou státní aerokosmickou univerzitou a ČVUT smlouva o pedagogické spolupráci. Že nešlo o formální dokument, mohou dosvědčit desítky studentů a doktorandů ČVUT i SibSAU.

Máte rád sport? Jaký?
Ano, jednou jsem dokonce jako dorostenec ve štafetě 4 x 100 m na mistrovství Československa v Opavě reprezentoval Východočeský kraj. Medaili jsme nepřivezli, tu získalo kvarteto sprinterů s Vilémem Mandlíkem (pozn. red.: Vilém Mandlík – bývalý československý sprinter a ligový fotbalista). A dodnes se snažíme udržet fyzickou kondici – v zimě v Krkonoších na běžkách, v létě jeden až dva týdny chodíme s manželkou po horách i velehorách.

Mnoho čtenářů by jistě zajímalo, proč jsou na Jaderce dvě velmi podobné katedry, a to KMAT a KIPL. A vy jste asi jedna z nejvíce pověřených osob na zodpovězení této otázky.
Katedra inženýrství pevných látek má své počátky v roce 1960, katedra materiálů vznikla zhruba o rok později. Koncepci KIPL v prvních letech vypracoval její vedoucí docent Luboš Valenta. Přestože se zaměření výuky i vědecké práce během padesáti pěti let přizpůsobovalo vývoji oboru i požadavkům praxe, hlavní poslání kolektivu dvou desítek akademických, odborných a technických pracovníků je stále stejné: přispět k pochopení vztahu mezi makroskopickými vlastnostmi kondenzovaných látek a jejich atomární a elektronovou strukturou. Splnění tohoto cíle je úkolem šesti specializovaných laboratoří: aplikované fotoniky, materiálového modelování, neutronové difrakce, optické spektroskopie, řízení experimentu, strukturní rentgenografie.

Profil Katedry materiálů lze naproti tomu charakterizovat klíčovými slovy: aplikace objektivizujících metod teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky, tribologie, fraktografie, řádkovací elektronová mikroskopie, lomová mechanika, teorie dislokací.

Spisovatelská část

Je o Vás známo, že jste kromě skript a vysokoškolských učebnic napsal řadu knih z dějin přírodních věd a techniky. Jak jste se ke spisovatelství dostal? Zabýval jste se kromě spisovatelství i jinou literární činností?
Píšu rád, grafofóbií jsem nikdy netrpěl. První odborné i populárně-vědecké články mně vyšly v Pokrocích matematiky, fyziky a astronomie, v Rozhledech matematicko-fyzikálních, ve Vesmíru, v Československém časopise pro fyziku i v denním tisku. K rozsáhlejším textům mě přivedla potřeba vyplnit volný čas v době, kdy jsem na podzim 1993 přednášel v Krasnojarsku. Dlouhé tmavé večery bohatě stačily nejen na přípravu výuky, ale i k zápiskům zajímavostí ze školy i k převyprávění vzpomínek lidí, s nimiž mě během dne svedla náhoda. Jednou to byl ilustrátor místního periodika, jindy údržbář, který do Krasnojarska přišel za prací ze zapadlé sibiřské vesnice aj.

Příprava na mou literární aktivitu pokračovala potom ve Zwickau, kde jsem byl na stipendiu Německé akademické výměnné služby (DAAD – Deutscher akademischer Austauschdienst). Tam vzniklo několik esejí uveřejněných později v časopise Tvar.

O tom, že se psaní stane mou druhou profesí, rozhodlo setkání s vedoucím redaktorem páteční přílohy Hospodářských novin (pozn. red.: dále jen HN), který měl na starosti páteční přílohu. Díky němu jsem měl celých deset let (1994–2004) alespoň jednou měsíčně v HN k dispozici cca 8 normostran (14 400 znaků) k popularizaci české i evropské fyziky a techniky, na vyprávění o zajímavostech ze zahraničních pracovních cest atd. Na přání čtenářů HN, které měly tehdy denní náklad kolem 100 tisíc kusů, se s podporou Ministerstva školství podařilo eseje vydat souhrnně ve dvou svazcích jako Dějiny evropských objevů a vynálezů a Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. Po úspěchu obou titulů projevily zájem o příběhy z historie přírodních věd také rozhlas a televize, s nabídkou přišla i další nakladatelství. Z oblasti literatury faktu přibyla v posledních deseti letech do seznamu mých knižních publikací ještě pětidílná Fyzika v kulturních dějinách Evropy a tři svazky v akademické edici Galileo.

Vaše poslední kniha je čistě o ženách ve vědě – Ženy v dějinách matematiky, fyziky a astronomie. Jak Vás toto téma napadlo?
Chtěl jsem vyjádřit svůj obdiv k práci žen úspěšných v exaktních vědách, upozornit na ty, jejichž jména jsou málo známá, nebo se na ně neprávem zapomnělo. Není to můj první příspěvek k tzv. genderovému problému – rovnosti žen a mužů. Před deseti lety mně vyšla útlá knížka Příběhy učených žen, životním osudům výjimečných matematiček a fyziček bylo věnováno i několik mých pořadů v českém rozhlase.

Ženy v dějinách matematiky, fyziky a astronomie jsou mým osobním příspěvkem k 60. výročí FJFI. Vzpomínku si v roce 2015 zaslouží nejen osobnosti, které naši fakultu zakládaly, ale i tři ženy, jejichž dílo je trvale zapsáno do historie matematiky, fyziky a astronomie: Před 200 lety se narodila první programátorka, britská matematička Ada Augusta Lovelace; letos v červenci uplynulo 30 let od smrti první profesorky Českého vysokého učení technického, v letech 1968 až 1973 vedoucí katedry inženýrství pevných látek, fyzičky Adély Kochanovské; astronomové slaví devadesáté jubileum obhajoby disertační práce Cecilie Heleny Payneové-Gapoškinové, v níž ukázala, že vesmír je složen převážně z vodíku a helia.

Jaký je Váš oblíbený žánr jako čtenáře?
Kromě Vladislava Vančury obdivuji asi nejvíce Čapka, Hemingwaye, Remarquea, Pasternaka; Doktora Živaga mám v ruštině i v češtině a na DVD obě filmové verze i jedenáctidílný ruský seriál. Na gymnáziu jsme hodně četli – beletrii i poezii. Šrámek, Halas, Biebl, Puškin, Goethe, Heine, to byli naši nejoblíbenější. (pozn. red.: Vypráví pan profesor ukazujíc na stůl – tam má pod skleněnou podložkou Goethovy verše z Fausta. Poté začal zpaměti přeříkávat v originále Heinovu Lorelei, Goethova Krále duchů a legendu o Krysaři z Hameln.)

Jak to bralo Vaše okolí, že jste se stal vědeckým spisovatelem?
To je spíš otázka pro moji manželku. Když mě někdy volá ke stolu, já na to, že ještě dopíšu větu. A tohleto „dopsat větu“ znamená často půl hodiny i víc. Vy to musíte znát (pozn. red.: Pan profesor se dívá na šéfredaktorku, která souhlasně přikyvuje.), od věty se nedá odejít, když nezní melodicky. Píšu nebo hledám a shromažďuji podklady v podstatě denně i několik hodin. Ideální je kombinovat psaní s fyzickou aktivitou. Pasivní odpočívání mě unavuje, ležet na pláži považuji za nepříjemnou společenskou povinnost.

A ještě jednu zkušenost Vám svěřím. Jste-li přesvědčeni, že něčemu rozumíte, zkuste to jednoduše popsat (pozn. red.: Citát od Alberta Einsteina leží na stole pod sklem hned vedle Fausta: Pokud to nedokážete říct jednoduše, tak tomu nerozumíte.).

Co byste popřál studentům a fakultě do budoucna?
Ať má stále dost studentů, kteří se v prvním ročníku nevzdají. Trpělivost přináší růže. Neslyšel jsem, že by někdo z našich absolventů zůstal bez práce. Jaderka je prostě excelentní. Nebo, jak říká můj přítel, profesor Západočeské univerzity Jaroslav Fiala: „Vlajková loď ČVUT.“ Ať jí zůstane i v budoucnosti.

Moc děkujeme, pane profesore, za Váš čas. Děkujeme také za celý cyklus Z historie jaderných oborů v českých zemích, který jste poslední rok psal právě pro náš časopis. Moc si toho vážíme.

Jana Vacková
Jakub Skočdopole


Napsat komentář

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>